Miluješ mě?

     „Dělej, třeťáci jdou na tělocvik.“ Strčila do mě Martina, až mi podrazila ruku a já si do svého nově založeného sešitu na ekonomiku udělala tlustou čáru černým fixem.

   „Ty vole, co děláš?“ napomenula jsem ji, ale v tom mi došlo, o čem je řeč. „Nekecej.“ Vydechla jsem. „Jsou na chodbě?“

    „Za chvíli.“ Mrkla na mě spiklenecky a vyskočila z lavice, na které před chvíli přistála zadkem, aby mě vyrušila. Bleskurychle jsem se zvedla ze židle, zahodila fixu, pokusila se oběma rukama vylepšit tvar svého účesu a už jsem metla za svojí kamarádkou, jakoby mi za patami hořelo.

    Načaly jsem právě třetí den na nové škole a jediné, co jsme měly s Martinou, mojí nejlepší kamarádkou od školky, prozkoumané, byly právě rozvrhy vyšších tříd. Naštěstí nějaký inteligent měl výborný nápad založit ve druhém patře našeho ústavu velkou nástěnku, kde byly přišpendlené rozvrhy všech tříd na škole i se jmény vyučujících. Mohly jsme tedy si s Martinou vždycky o přestávce zkontrolovat, kde je jaká třída a případně se ujistit o jejich přesunu.

    První den jsme totiž obě málem omdlely při pohledu na nádherného čtvrťáka s tmavými vlasy a při jeho pronásledování po škole druhý den, jsme objevily i tuhle zajímavou nástěnku, o které se nám naše třídní zapomněla při procházce školou zmínit.

    „Už jdou.“ Ukázala Martina na schodiště z druhého patra a pobídla mě do kroku. Pevně jsme vykročily do schodů a najednou se kolem nás jako stádo koní přehnal houf kluků. Schody brali samozřejmě minimálně po dvou a dupali jako sloni. Chytila jsem se pro jistotu zábradlí, zastavila a pokusila se prohlédnout jejich obličeje. Včera odpoledne jsem totiž zdálky zahlédla někoho, kdo mi silně připomínal kluka, kterého jsem minulý rok zahlédla na Majáles. Někdo do mě drcnul a já strnula. Hleděla jsem do tváře právě jemu, srdce se mi na okamžik skoro zastavilo a já vnímala jen modré oči a světle hnědé vlasy.

    „Jdi, prosím tě.“ Strčila do mě zezadu Martina, které už se zdálo divné, proč jsem se tak zasekla a já s sebou škubla. Můj objev o mě jen zavadil pohledem a spěchal dál po schodech dolů do šaten s houfem svých spolužáků. Pak nás minula druhá poloviny jejich třídy, ale o holky už jsme se samozřejmě nezajímaly. I když ty šly alespoň jako lidi a nebyl by problém si je důkladně prohlédnout.

    „Viděla si ho?“ vydechla jsem a otočila se na Martinu.

    „Koho?“ podivila se a já s ní musela zatřást, aby se probrala.

    „Toho nejkrásnějšího kluka na světě.“ Objasnila jsem ji.

    „Myslela jsem, že nejkrásnější je Patrik.“ Usmála se pobaveně a v tu chvíli jsem byla mimo zase já.

    „Kdo?“ zaúpěla a svezla jsem se na zem. Posadila jsem se na poslední schod a zůstala na ni zmateně koukat.

    „Zatímco ty jsi se snažila jako slušná studentka nadepsat si sešit, holubičko, já jsem zatím zjistila několik zajímavých věcí.“ Usmála se. „Například, že třeťáci v tuto dobu chodí na tělocvik a hlavně, že se náš objev ze čtvrté á jmenuje Patrik.“

    „Jsi skvělá.“ Pochválila jsem ji a chytila se zábradlí, abych mohla vstát ze země. „Mě teď ovšem zajímá někdo úplně jiný. Jestli sis nevšimla, ten kluk, co do mě vrazil právě na schodech byl prostě úžasnej. “

    „Hm.“ Pokývala vážně hlavou. „No jo, zbláznila se…“

    „No dovol!“ třepla jsem ji lehce rukou přes hlavu napodobujíce výchovný pohlavek paní Malé, Martininy matky. „Je fakt suprovej.“ Zasnila jsem se znovu na okamžik, ale  z krásného rozjímání mne vyrušil pronikavý zvuk zvonku.

    „Pane Bože!“ zvedla jsem oči v sloup. „Už zase..“

    „A já si nevšimla!“ povzdychla si Martina. „Musíš mi ho ukázat co nejdřív, Lucko!“

   „Až ho uvidíš, tak si ho všimneš.“ Odpověděla jsem rozhodně a rozběhla se po schodech dolů zpátky k naší třídě.

    „No, no.“ Pohrozil na nás prstem jeden z profesorů, kterého jsem viděla na naší škole poprvé, když jsme ho málem sejmuly při doskoku posledních třech schodů a zavrtěl nechápavě hlavou.

    „Promiňte.“ Kníkla jsem a raději se ani nezastavovala. „Spěcháme na hodinu.“

    „Omlouvám se.“ Následovala Martina mého příkladu a raději se odvrátila, aby se nemusela zastavit. Naštěstí nás profesor nehodlal zdržovat a my rychle pádily chodbou směrem k naší třídě.

Vletěly jsme dovnitř, zabouchly za sebou dveře a rychle zapadly udýchané do lavic, které byly pokreslené různými ornamenty. Nejspíše díly studentů před námi.

    „Kde pořád lítáte?“ otočil se na nás Mirek, spolužák z první lavice a nechápavě zdvihnul obočí.

    „Co je ti do toho?“ usadila jsem ho a vyměnila sešit z ekonomiky za prázdný. Matematiku jsme totiž měli mít poprvé. V tu chvíli se otevřeli dveře a do třídy vešel právě profesor, kterého jsme málem převálcovaly na schodech.

    „No nazdar.“ Špitla Martina a postavila se se sklopenou hlavou. Rychle jsem vyskočila také na nohy a když jsem zjistila, že na mě profesor utkvěl pohledem, pokusila se o nevinný úsměv.

    „Dobrý den, třído.“ Pozdravil a postavil se ke katedře. Odložil si na desku stolu desky a zůstal stát. „Jsem profesor Koutecký a budu vás mít na matematiku. Myslím, že je to pro budoucí ekonomy důležitý předmět a taky doufám, že spolu budeme dobře vycházet. Sedněte si.“

    Třída se se zašuměním posadila do lavic a ze všech stran bylo slyšet šeptání. Všichni si nejspíš sdělovali mezi sebou dojmy z nového učitele.

    „Doufám, že nás moc nezaregistroval.“ Sklonila jsem se k Martině a ta, jako správné tele, vyprskla smíchy.

    „No tak, klid.“ Zaklepal profesor druhou stranou tužky o katedru. „Jenom zapíšu a pak se trošku seznámíme.“

    „Už se těším.“ Vyprskla Martina a já se na ni káravě zadívala.

    „Takže vy už mě znáte.“ Zvedl se profesor náhle od stolu a popošel k první lavici. „Postupně vstávejte a řekněte mi vaše jména.“

    „Monika Jablonecká, Lenka Černá.“ Vstala děvčata z první lavice u okna a poslušně nahlásila svá jména. Postupně se takhle zdvihali všichni až konečně došlo na nás.

    „Lucie Mráčková.“ Postavila jsem se a pokusila se o úsměv.

    „Á, my už se přece viděli!“ zvolal náhle profesor a Martina v lavici  dusila smích. Nenápadně jsem ji kopla do nohy a zasunula se zpátky. Dosedla jsem na židli a štípla ji, protože řada byla právě na ni.

    „Martina Malá.“ Vystřelila a předvedla malé pukrle, jako správně vychovaná dívka z minulého století.

    „A tady je ta druhá.“ Komentoval to profesor s úsměvem. „Příště ty schody zkuste raději po jednom.“

    „Jistě.“ Zrudla Martina a prudce se posadila. Tentokrát jsem dusila smích pro změnu zase já. Za námi postupně ještě vstaly tři lavice a profesor se spokojeně přesunul za katedru.

    „Nebudu si to asi napoprvé všechno pamatovat, ale pokusím se.“ Usmál se přes celou třídu a pak zakotvil pohledem zase u naší lavice. Lehce jsem se přikrčila a modlila se, aby zrovna moje jméno mu neutkvělo v podvědomí až příliš. Mohl by mě pak volat často k tabuli a to bylo to poslední, o co jsem měla zájem. Matematika na základce byla sice za jedna, ale podle Evy, která docházela ještě minulý rok také na tuhle školu, se vstupem na střední všechno rapidně mění a to hlavně známky!         

     „Tak makej, padáme.“ Pobízela jsem Martinu, sotva profesorka vyšla ze třídy a vytrhla ji z ruky pastelku, se kterou se právě chystala podtrhnout si nápis v sešitě českého jazyka, jehož hodinu jsme absolvovali hned po matematice. Já s vypětím sil, protože jsem celá netrpělivá očekávala zvonek. Třetí á se totiž měla právě vracet z tělocviku, protože je ještě dnes čekala hodina účetnictví.

    „Kam zase?“ obrátila hraně oči v sloup, protože moc dobře věděla o co mi jde.

    „Tak dělej, chci ti ho ukázat.“ Zatřásla jsem s ní a Martina se ochotně vysoukala z lavice.

    „Tak jdeme.“ Zasmála se a rozrazila dveře třídy, abychom se mohly společně rozběhnout k šatnám. Nenápadně jsme se postavily opodál k oknu a sledovaly dění v šatně třeťáků.

    „Nech toho, ty pitomče!“ zaslechly jsme dívčí hlas a vzápětí se ze šatny vyřítil vysoký kluk následovaný rozhořčenou blondýnkou. Se smíchem mezi námi prokličkoval s dívčím pantoflem a jeho spolužačka ještě obutá ve střevících  a s druhou přezůvkou v ruce, ji po něm rozčíleně mrskla.

    „Tak to nebyl on.“ Zavrtěla jsem hlavou, když Martina povytáhla tázavě obočí. V šatně byl naštěstí ještě takový ruch, že jsme usuzovaly, že by se tam mohl vyskytovat i můj idol. V tu chvíli vyšel ze šatny spolu s nějakým kamarádem a vydali se na druhou stranu od nás.

    „To je on.“ Popadla jsem Martinu za loket a zatřásla s ní. „Ten nakrátko ostříhaný.“ Upřesnila jsem, když jsem zjistila, že nechápavě mžourá na dvojici. „Krásnej, že jo?“

    „Vždyť víš, že blbě vidím na dálku.“ Pokrčila omluvně rameny. Obrátila jsem oči v sloup a následovala dvojici pohledem dokud mi nezmizela za rohem.

     „Je tady Karel?“ vrátil se najednou kluk, který před chvíli utekl spolužačce s přezůvkou a nakoukl do šatny.

     „Teď odešel s Petrem.“ Odpověděla mu nakrátko ostříhaná brunetka, která právě vycházela ven s batohem přes rameno a ukázala směrem, kam kluci zmizeli.

    „Slyšela si to?“ zaúpěla jsem a pověsila se na Martinu. „Už skoro vím, jak se jmenuje.“

    „Skoro?“ povytáhla udiveně obočí a hřbetem ruky zkontrolovala na mém čele, jestli nemám náhodou horečku.

    „Karel nebo Petr.“ Usmála jsem se zasněně a když mě opět vyrušilo zvonění, neslušně jsem zaklela.

     „Tak jak mu budeš říkat?“ zašklebila se Martina a postrčila mě směrem k naší třídě. „Pojď, prosím tě, ať zase neletíme pozdě.“

    „Musím si to samozřejmě upřesnit.“ Zachechtala jsem se. „Ale už jsem blízko. Jedna možnost ze dvou, to není tak špatný.“

   „Tak padej.“ Postrčila mě Martina do dveří, když je otevřela a počkala až projdu. Zapadly jsme do lavice a já se rozhlédla beznadějně kolem sebe.

   „Co vlastně máme?“ zeptala jsem se po chvíli, protože jsem netušila, jaké učebnice si mám připravit.

    „Bankovnictví.“ Poradila mi kamarádka a začala se řehtat. „Koukám, že ti přirostly k srdci víc přestávky než vyučování.“

    „A komu taky ne, když se po chodbě prohánějí takoví pěkní kluci, že jo?“ usměrnila jsem ji. „Ještě řekni, že ses dnes nemohla dočkat zrovna bankovnictví a skoro si ani nedospala, jak ses těšila, co se zase naučíš nového!“

    „No jistě.“ Odpověděla jako vzorná školačka. „Maminka říkala, že mám dávat pozor a přinést jedničku.“

    „Ha, ha..“ vyplázla jsem na ni jazyk a vytáhla z tašky učebnici, abych byla alespoň trochu připravená. Než mi stačila ale odpovědět, do třídy už vcházela načesaná profesorka. Rychle jsme povstali a čekali na pokyn, abychom mohli zase zapadnou do lavic. Profesorka Horáková nás přejela rychlým pohledem a pokynula nám rukou, abychom se posadili. S rachotem jsme vyplnili její přání.

    „Chybí někdo?“ zeptala se.

    „Ne, nikdo, paní profesorko.“ Odpověděla jí Jitka, která měla službu na tabuli podle rozvrhu, který nás vysvětlila třídní hned první den. „Jsme tu všichni.“

    „No jo, první dny.“ Zabrblala. „Až se budou psát čtvrtletky a zkoušet na vysvědčení, bude to tady vypadat jinak.“ Třídou proběhl záchvěv smíchu a profesorka zabouchla třídnici. Popadla svoje desky, ze kterých se jí okamžitě rozlétly nějaké papíry. Dívky z první lavice okamžitě přiskočily a pomohly jí je sesbírat.

   „A sakra.“ Zaklela najednou profesorka a my udiveně zvedli obočí v napětí, co se děje. „Zapomněla jsem něco předat kolegyni Černé.“ Zamávala před sebou nějakým lejstrem. „Znáte ji někdo?“

    „Ano.“ Ozvalo se několika hlasy včetně mého a profesorka Horáková se zamyslela.

    „Pojď sem.“ Ukázala náhle na mě a já se neochotně zvedla. „Půjdeš se podívat na hlavní nástěnku, ve které třídě teď kolegyně Černá učí a pak jí tam odneseš tenhle papír, jasné?“

    „Jistě.“ Přikývla jsem a převzala si od ní desky. „Už letím.“

    Rychle jsem vymázla ze třídy a poskočila radostí. Alespoň se trošku projdu po škole a zabiju  tak kus bankovnictví.  Zamířila jsem pomalu k nástěnce, podle pravidla co se vleče neuteče a začala si pročítat chlívečky se jmény vyučujících. Najednou jsem narazila na to správné jméno a sjela prstem ke kraji, abych si přečetla třídu.

    „No nekecej.“ Vydechla jsem polohlasně, když jsem zjistila, že se jedná o třetí á. „To snad ani není možný.“ Na chvíli jsem zůstala stát jako přikovaná a pak mi to došlo. Rozběhla jsem se fofrem k toaletám, abych se v zrcadle ujistila, že je každý vlásek na svém místě a není na mě nic v nepořádku. Odložila jsem desky na umyvadlo, navlhčeným prstem srovnala obočí do dvou dokonalých křivek a oběma rukama načechrala účes z dlouhých tmavých vlasů. Ještě jsem se prohlédla z obou stran a spokojena s výsledkem se vydala směrem k třídě, kde se vyskytoval můj idol.

    Před učebnou jsem se zhluboka nadechla a rázně zaklepala na dveře. Chviličku jsem vyčkala a když jsem zaslechla tiché vyzvání ke vstupu, stiskla odhodlaně kliku.

    „Dobrý den.“ Pozdravila jsem a zavřela za sebou dveře. Oči všech studentů na mě zůstaly viset. Nenápadně jsem přejela všechny řady, abych našla svého prince a zjistila, že sedí u okna v poslední lavici.

    „Přání?“ usmála se na mě profesorka tázavě.

    „Něco vám nesu.“ Zamávala jsem před sebou deskami a vyšla jí vstříc. „Paní profesorka Horáková vám to posílá, že zapomněla.“

    „Aha, děkuji.“ Přebrala ode mne desky a zasedla za katedru. Zadívala jsem se do poslední lavice a se zklamáním si uvědomila, že se na mě ani nepodíval. Houpal se na židli a listoval nějakou knihou.

    „Ještě něco?“ otázala se po chvíli vyučující, když zjistila, že se nemám k odchodu. „Paní profesorka ještě něco chtěla?“

   „Já..“ zakoktala jsem se. „Asi ne, díky, nashledanou.“ Vymáčkla jsem ze sebe po chvíli a pomalu se vydala zpátky ke dveřím. Než jsem za sebou zavřela ještě jsem zabloudila pohledem k jedinému člověku, který mě v téhle třídě zajímal a zjistila jsem, že se po mě taky podíval.

    Když jsem vypadla na chodbu, s výsknutím jsem si poposkočila a rozběhla se zpátky do třídy.

    „Všechno v pořádku, našla jste paní profesorku?“dostalo se mi otázky ihned, jak jsem vešla zpátky do třídy, ale já už myslela na něco úplně jiného.

    „Samozřejmě.“ Přikývla jsem nepřítomně a zasedla zpátky do lavice vedle Martiny.

    „Hádej v jaký jsem byla třídě?“ zeptala jsem se jí se záhadným  úsměvem.

    „Ve čtvrťáku?“ vydechla překvapeně, ale já jen zavrtěla znechuceně hlavou.

    „Zapomeň na Patrika, byla jsem ve třetí á!“ ujasnila jsem jí a opřela se pohodlně do židle. „Je prostě skvělej a sedí u okna v poslední lavici.“ Informovala jsem ji.

   „A už víš jak se jmenuje?“ zeptala se tiše, protože profesorka zrovna syčela, abychom se ztišili. Pokoušela se zrovna něco názorně kreslit na tabuli.

   „To ne.“ Pokrčila jsem zklamaně rameny. „Ale pracuji na tom!“

   „Tak se snaž, přece mu nebudeme říkat Karle-Petře!“ vyprskla a sklonila se pilně nad sešitem, protože se na nás zrovna zadívala Horáková.

   „Něco není jasné?“ zeptala se mi, ale já jen zavrtěla hlavou. Naštěstí se dál neptala a otočila se zpátky k tabuli, aby pokračovala v podivných malůvkách, které už začala do sešitu tvořit dokonce i Martina.

   

    „Prosím tě, pojď.“ Drcla do mě Martina, když jsme vyšly společně ze školy a já se začala rozhlížet. „Třeťáci končili před hodinou, takže ho tady nikde nevykoukáš.“ Poradila mi, protože lehce odhalila, proč otálím před budovou a neženu fofrem domů, jako ostatní studenti.

   „A jo.“ Vzdychla jsem. „Myslela jsem, že ho ještě uvidím.“ Posteskla jsem si po chvíli a kamarádka obrátila oči v sloup.

    „Já se z tebe snad zblázním!“ zalomila teatrálně rukama a přidala do kroku. „Pojď, už mě to tady dneska nebaví.“

   „No jo.“ Vydechla jsem a vyjekla, protože mi zezadu něco skočilo na záda. Nebo spíš někdo.

    „Ahoj holky, kam razíte?“ ozvalo se za námi a já se udiveně otočila, protože hlas byl stoprocentně chlapecký. Když jsem ale zjistila, že jeho majitelem je Martin, náš nový spolužák, můj zájem značně ochladl.

    „Domů.“ Usadila jsem ho a smetla jeho ruku ze svých ramen.

    „A co takhle ještě někam zajít?“ nenechal se jen tak odbýt. Podívala jsem se na Martinu, která nenápadně protočila oči a rázně jsem zavrtěla hlavou.

    „Ne dík, nemáme zájem.“

    „Vaše škoda.“ Pokrčil Martin rameny a odpojil se od naší dvojice. „Tak čau.“

    „Čau.“ Odpověděly jsme mu dvojhlasně a přidaly do rázně kroku.

    „Ten by se ti nelíbil?“ zeptala se po chvíli kamarádka milým hlasem a já ji probodla pohledem. „To ses asi zbláznila, ne?“ optala jsem se po chvíli. „Je to prvák, drahoušku.“

    „To my ale taky.“ Ujistila mě mile.

    „To vím.“ Uklidnila jsem ji. „Ale chlapci v tomto věku bývají velmi nevyzrálí.“ Poučila jsem si moudrostí vyčtenou z knih. „Dívky totiž dospívají rychleji a vnitřně jsou na úrovni chlapců tak o tři roky starších.“

    „Aha.“ Přikývla a pleskla mě po ramenou. „Takže to znamená..“

    „To znamená,“ přerušila jsem ji, „že potřebuji právě chlapce z třetího ročníku a to nejlépe ze třetí á.“

    „Tak v tom případě je mi to jasné.“ Ujistila mě, že chápe, o co mi jde a vážně se zamyslela. „A myslíš, že o čtyři by taky šel?“

     „Jasný.“ Odpověděla jsem s převahou. „Klidně se do Patrika pusť!“

    „Ty seš!“ pleskla mě se smíchem po zádech taškou, kterou táhla v ruce, až se mi některá z učebnic zaryla do ledvin.

    „Chceš mě zabít?“ vykvikla jsem a třela si postižené místo. „Vždyť o něj ti jde, ne?“

    „Možná…“ usmála se záhadně a já obrátila oči k nebi.

    „Vidíš to panenko podsrpenská? A tohle já mám za nejlepší kamarádku!“

    „Vole!“ uklidnila mě mile. „Ty kdybys mě neměla.. Nevím co by sis počala.“

    „No jistě.“ Odfrkla jsem a radši se začala věnovat cestě,protože jsem se málem přerazila, když jsem zakopla o vyčnívající kořen nějakého stromu. Cestu ze školy jsme si totiž krátily obrovským parkem, který se rozkládal mezi budovou školy a čtvrtí nazvanou Luční, kde jsme obě bydlely.

    „No konečně.“ Vydechla jsem, když jsem spatřila náš dům. „Už mě bolí nohy. Taky by ta škola mohla být o něco blíž!“

    „Nezoufej.“ Uklidnila mě Martina. „Radši si představ, že bys bydlela na sídlišti na druhý straně.“ Mávla rukou někam do dálky. „To by bylo teprve strašný.“

    „Jezdí tam tramvaje.“ Podotkla jsem, ale Martina zvedla varovně prst.

    „To sice jo, ale nejbližší zastávka je od naší školy dál než bydlíme my dvě!“ poučila mě.

    „No jo.“ Přikývla jsem a začala lovit v kapse klíče. „Stavíš se ještě dneska?“

Martina se podívala zkoumaně na hodinky a po chvíli zavrtěla zklamaně hlavou. „Těžko.“

   „Důvod?“ zeptala jsem se nechápavě, protože se nestávalo často, že by Martina odmítla.

   „Naši vymysleli nějakou akci nebo co.“ Obrátila oči v sloup. „Ani nevím o co jde, ale mám přikázáno být v půl páté nastrojená v normálních šatech. Tedy podle nich v normálních!“

    „Upřímnou soustrast.“ Popřála jsem ji s úšklebkem a odpoutala se od branky. „Tak čau zítra. Stav se pro mě zase ráno, jo?“

    „Rozkaz šéfe!“ zalaškovala a zasalutovala mi. „Budu tady na minutu přesně.“

    „To doufám, Žán!“ protáhla jsem s podivným přízvukem a obě jsme se jako na povel rozchechtaly. Prostě normální puberťačky, jak by řekl můj bratr, kdyby nás viděl. Ještě jsem mávla rukou nad hlavou a odemkla vstupní dveře do domu. Rychle jsem přiskočila k alarmu, který byl zabudovaný hned za dveřmi a naťukala do něj svůj kód. Tuhle vymoženost nechal nainstalovat táta už minulý rok a mě i mamince se v prvních dnech  často stávalo, že jsme vlítly do baráku a bez naťukání příslušného čtyřmístného čísílka jsme se vrhly do bytu. Samozřejmě po uplynutí pár sekund alarm spustil a celý dům vyřvával jak na lesy.

    Zahodila jsem tašku a skočila  na rohovou sedačku, abych mohla natáhnout své zmožené tělo. Dneska jsem byla očividně první, kdo se navrátil domů. S mámou ani tátou jsem v tuhle dobu samozřejmě nepočítala, ale bylo mi divné, kde se courá brácha. Aby bylo jasno, chodí teprve do šesté třídy, takže určitě nemají víc hodin než my. Chlapeček prostě jen zneužívá toho, že naše rodiče není možné doma potkat dřív než v půl šesté a courá se kdo ví kde.

     Zadívala jsem se na naši společnou fotku postavenou ve zlatém rámečku na polici vedle televize a musela jsem se pousmát. Kromě maminky, která je úžasně fotogenická, tam my tři zbývající vypadáme jako vyjukaní králíci. Další fotka je ze svatby rodičů a pak pár momentek ze společných dovolených.

     Prudce jsem se vymrštila z pohovky, protože můj pohled po fotografiích sklouzl až k telefonu se záznamníkem a zjistila jsem, že na něm bliká červené světýlko. Zmáčkla jsem příslušný knoflík a z přístroje se ozval maminčin hlas.

    „Ahoj, tady máma. Dnes se zdržím v práci o něco déle, takže si prosím vás, udělejte všechno do školy a najezte se sami. V ledničce jsou buď párky nebo zapečené brambory od včera, tak je Lucko ohřej a nakrm i svého bratra. Táta se vrátí taky dlouho, volal mi před chvíli. Tak pa.“

    Otráveně jsem si doposlechla vzkaz a poté ho vymazala. Jako obvykle! Aby bylo totiž jasno. Moje máma je uznávaná právnička a navíc má svoji firmy, takže se v práci vyskytuje skoro nepřetržitě. A táta zase pracuje v laboratoři, takže jeho pracovní vytížení je podobné. Dřív se u nás střídaly takzvané holky na hlídání neboli chůvy, ale teď už se v tomhle velkým baráku vyskytuji přes den pouze já s bráchou, který samozřejmě věčně někde lítá.

    Pomalu jsem se došourala do kuchyně, abych zjistila pravdivost vzkazu a v lednici opravdu našla nějaké jídlo. Rozdělila jsem brambory na dva talíře a z toho svého začala mechanicky uzobávat. V duchu jsem si k sobě přivolávala tvář toho nejnádhernějšího kluka a představovala si, jak mě líbá..

    „Ty tady spíš, ségra?“ zatřásl se mnou najednou nějaký surovec a já otevřela překvapením oči. Samozřejmě bráška Milan.

    „Seš blbej?!“ usadila jsem ho a přistrčila k němu prudce druhý talíř, až cinkl o sklenici vody, kterou jsem nechala stát na kraji. „Hoď si to do mikrovlnky. Naši přijdou dlouho.“

    „Tys dostala pětku?“ zeptal se po chvíli naivně, když si všimnul, že zírám nesoustředěně z okna.

    „Ty si pako!“ zasmála jsem se. „To by bylo to poslední co by mě teď zajímalo!

     „Sleduj!“ ukázala jsem nataženým prstem před sebe a málem se rozjásala.Právě jsme došly ke škole a já hned uviděla svůj idol. Nejzajímavější na tom bylo ovšem něco jiného.

    „Co je?“ nechápala Martina o co mi jde.

    „Zase nevidíš?“ obrátila jsem oči v sloup.

   „No jo. Počkám až dojdeme blíž, jestli mi to nehodláš říct!“ zašklebila se a pokusila se zaostřit, kam jsem ukazovala.

    „Martin se  s ním zná!“ zajásala jsem a poskočila radostí.

    „A jo?“ vydechla, když konečně pochopila co vidím a spatřila to na vlastní oči. „Oni se spolu vybavujou, co?“

    „Musíme Martina odchytit hned v šatně a dostat z něj nějaké užitečné informace.“ Mrkla jsem na ni a popotáhla ji ke dveřím. „Pojď.“

    „Hlavně to jméno!“ zasmála se a za chvíli už jsme sebíhaly schody do šaten. Skopla jsem z nohou střevíce a vyndala pantofle, které se válely pod lavičkou, abych se mohla přezout.

    „Ahoj.“ Pozdravila jsem Jitku s Maruškou, které právě vešly do šatny a posadila se na lavičku. Martina se taky přezula a následovala mého příkladu. Do šatny přicházeli a zase odcházeli spolužáci, ale Martin pořád nikde.

    „Kde je, sakra?“ zaklela jsem, když jsem zjistila, že do zvonění už je jen několik málo minut.

   „Nějak se nám tam zakecal, chlapec.“ Pokrčila Martina rameny a vytáhla si z batohu sešit na ekonomiku, kterou jsme měli mít první hodinu.

    „Co blbneš?“ zeptala jsem se jí nechápavě, když v něm zalistovala. „Ještě tam pořádně nic nemáme, co se jdeš učit?“ 

    „Nic.“ Odpověděla rozhodně. „Já jen až zase poběžíme na poslední chvíli, tak abych si stihla vyndat věci.“

    „Vtipný.“ Usadila jsem ji a rozzářila se, protože do šatny konečně vešel Martin.

    „Ahoj.“ Pozdravil překvapeně, když nás tam uviděl obě sedět jako sfingy. „Vy na mě snad čekáte?“

   „Jo.“ Prozradila mu kamarádka lakonicky a dál to nehodlala rozvíjet.

   „To je do vás hezký.“ Zašklebil se. „Včera mi dají kopačky a dnes jsem středem pozornosti..“

    „Viděla jsem tě venku s jedním klukem.“ Přerušila jsem jeho monolog.

    „No a?“ pokrčil rameny a rozvázal si nevzrušeně tenisky.

    „A my bychom po tobě chtěly vědět jeho jméno, víš?“ usmála se na něj Martina kouzelně.

    „Takže vám vůbec nejde o mě, co?“ pozvednul překvapeně obočí a my svorně zakroutily hlavami. V tu chvíli se chodbou rozezněl zvonek a Martin vyskočil z lavičky. Popadnul svoji tašku a vyběhnul se šatny.

    „Za ním!“ zavelela jsem a po pár metrech jsme ho s Martinou dostihly a popadly každá z jedné strany pod rukou.

    „Tak pověz.., prosím.“ Usmála jsem se na něj a Martina vyprskla smíchy.

    „Petr, vy dvě otravy.“ Vyškubnul se nám a otevřel dveře do třídy. „Já se z vás zblázním.“

    „Díky.“ Zaculila jsem se na něj a povyskočila radostí. Tak Petr! Petr, Petříček, Peťulka..

Rychle jsem se vrhla k lavici a vyhodila na desku lavice první sešit, který mi padnul pod ruku, protože jsem si všimla, že už se otevírají dveře a pro jistotu se už postavila ke kraji lavice na pozdrav. Myšlenkami jsem byla ovšem někde úplně jinde!

     „Jdeme?“ zeptala jsem se Martiny, když zazvonilo a pár lidi se vyhrnulo ze třídy.

     „Jasný.“ Přikývla. „Ale jdeme napřed do přízemí!“ Vynutila si. Chápavě jsem přikývla a přislíbila splnit její přání, protože v přízemí se nacházely čtvrté ročníky.

    „Moment.“ Zaslechla jsem najednou a lavici dopadl Martin.

    „Neválej se mi tady po učebních pomůckách!“ napomenula jsem ho a vytrhla mu z pod zadku sešit, na kterém se uvelebil.

    „Tak a teď mi pěkně holky povězte, proč se zajímáte o Petra?“ naklonil se mezi nás důvěrně a ztlumil hlas. „Měl bych mu to snad říct?“

    „Ne!“ vykřikla jsem vyplašeně. „Neblbni, prostě jsem jen chtěla vědět  jak se jmenuje.“ Pokrčila jsem lhostejně rameny, protože jsem si najednou uvědomila, že můj prvotní výkřik jasně naznačoval, že mi asi o něco jde, když se tak vehementně bráním.

    „Tak to jo.“ Zasmál se a sesunul se z lavice. „Chtěl jsem jen..“

    „Neotravuj, prosím tě.“ Setřela ho Martina, když se ze sebe pokoušel něco vymáčknout „Musíme na chodbu.“

   „Musíte?“ protáhl nechápavě a já jen s úsměvem přikývla. „To je teď povinný jo?“ křiknul za námi ještě, když jsme se kolem něj prosmýkly a spěchaly směrem ke dveřím.

    „Že váháš!“ otočila se na něj ještě kamarádka a otočila oči v sloup. „Ten má teda problémy.“ Dodala ještě polohlasně, aby ji neslyšel a spiklenecky na mě mrkla.

    „Tak makáme.“ Pobídla jsem ji k většímu spěchu, protože jsem si nebyla jistá, jestli stihneme nenápadně projít kolem čtvrťáku, aby se mohla Martina pokochat pohledem na Patrika, když se zadaří a ještě vyběhnout nahoru k třeťáku, o který jsem měla zájem já.

    Na chodbě v přízemí jsme ovšem neuspěly a Martina mě se zklamaným výrazem jen velmi nerada doprovázela do patra. Popoháněla jsem ji k většímu spěchu, ale příliš se mi nedařilo rozhýbat ji z rychlosti želvy.

    „Vidím ho!“ vyplašila jsem se najednou, protože Petr s nějakým kamarádem právě mířil ke schodišti, na kterém jsme se nacházely i my dvě.

    „Tak ho pozdrav nebo něco, ať si tě všimne.“ Nabádala mě Martina potichu a dloubla mě do žeber. „Dělej.“

   „To je blbý.“ Zašeptala jsem a nerozhodně jsem se po ní podívala. Obrátila oči v sloup a posunky mě naznačila, ať už něco udělám. Petr se k nám totiž neodvratně blížil. V družném rozhovoru s kámošem neměl sice oči pro nic jiného, ale  doufala jsem, že se na mě alespoň na chvilku podívá. Schodiště zase nebylo tak široké, abychom se minuli jen tak.

    „Ahoj.“ Pokusila jsem se pozdravit, když jsem pochopila, že o vteřinu déle a už bude nenávratně pryč, ale z úst mi vyšlo jen podezřelé zaskřehotání. Petr si mě samozřejmě ani nevšimnul, natož aby odpověděl a Martina se málem zhroutila smíchy.

    „Blbče!“ otitulovala jsem ji, když jsem si odkašlala a ještě se ohlédla za odcházející dvojicí chlapců. V ten okamžik se Petr otočil, nejspíš proto, že ho zaujalo Martino chroptění a na chvilku jsme se setkali očima. Jakoby mnou projel blesk! Pokusila jsem se o co nejhezčí úsměv a pak se málem zhroutila. Petr už spěchal chodbou do nenávratna a Martina mě praštila do zad, jakoby ze mne chtěla vymlátit duši.

    „No vidíš, všimnul si tě!“ upozornila mě radostně.

    „Jo, to jo.“ Pronesla jsem skomíravým hlasem. „Ale předvedla jsem se jako idiot a ty jako zapíchlý prase.“

    „Cože?“ vyjevila se, protože se ji nejspíš nezdálo moje přirovnání k její osobě. „Jaký prase.“

   „To měl být snad smích?“ obrátila jsem oči ke stropu. „Já myslela, že chrochtáš jako v posledním tažení!“

    „Blbe!“ oslovila mě důvěrně a nasměrovala zpátky do prvního patra, protože zrovna na hodinkách objevila, že za jednu jedinou minutu začne zvonit. Před zvoněním jsme samozřejmě  doběhnout nestihly, ale naštěstí jsme se vyskytly v třídě alespoň o pár vteřin dříve než náš vyučující.

    „Dobrý den.“ Pozdravila profesorka, když vešla  a pokynula nám, abychom se posadili. Opatrně jsem se rozhlédla, abych se ujistila, jaký předmět nám to vůbec začal a když jsem to zjistila, pokusila jsem se vyhrabat z tašky učebnici chemie.

    „Chybí někdo?“ zeptala se obligátně profesorka a když jsme ji ujistili, že nikdo, uklidněně zabouchla třídní knihu a odložila ji na roh katedry.

   „Takže nejprve bychom si zopakovali nějaké učivo, které jste probírali na základní škole a poté se pustíme do dalšího.“ Oznámila nám s cukerínovým úsměvem a minimálně polovina třídy protáhla zděšeně obličeje. „Takže si zandejte učebnice do lavice a vezměte si každý čistý list papíru a propisku.“

    „Můžu péro?“ ozvalo se odněkud zezadu. Nejspíše nějaký vtipálek.

    „Rozdělíme se na oddělení A a B.“ oznámila pouze suše profesorka a otázku raději nekomentovala.

    „To má být jako písemka?“ vyjekl někdo ustaraně. „Jako na známky?“

    „Jistě.“ Přikývla profesorka mile. „Ráda bych si o každém z vás udělala obrázek a chci vědět, kdo z vás má jaké vědomosti.“

    „No nazdar.“ Vydechlo několik spolužáků unisono.

    Pomalu jsem se začala potit, protože chemie zrovna nebyla můj oblíbený předmět a hlavně jsem si nedělala velké iluze o znalostech z naší základní školy, protože jsme měli velmi svéráznou učitelku s trošku jinými učebními zvyklostmi než měli ostatní vyučující. Pokusy jsme dělali stylem omylů.

    „Takže složení molekul, její součásti, dělení a spojování.“ Oznámila profesorka první otázku pro oddělení A a třídou se ozvalo dlouhé vzdychnutí.

    Mechanicky jsem zapisovala znění otázek, vynechávala mezi nimi mezery, kam jsme mohli již za chvíli začít tvořit odpovědi, ale nedělala jsem si opravdu velké iluze. Jediné molekuly mi připadaly povědomé. Tvoření vzorců a nějaké přípony mi nic moc neříkaly. Opatrně jsem po chvíli nahlédla k Martině a zjistila, že je na tom obdobně jako já.

    Profesorka se mezitím v klidu posadila za katedru a rozložila před sebou časopis Květy. Po očku jsem ji sledovala a pokusila se vykroutit si hlavu, abych dohlédla na písemku spolužáka přede mnou. Zdálo se mi totiž, že se jeho propiska míhá po papíru až příliš rychle. Teď už šlo jen o to risknout to opsat, protože jsem netušila, jestli budou odpovědi správné. Pokusila jsem se alespoň obkreslit nákres nějakého spojování molekul a dopsala k nim vzorec a pak jsem to raději vzdala. S jedničkou s chemie se asi mohu rozloučit, pomyslela jsem si a upustila propisku na lavici. Pěkně nám to dneska začíná!   

  

     „Ahoj.“ Pozdravila jsem Ivonu, která dělala moji mamce sekretářku a ukázala na dveře do její pracovny. „Je tam mamka?“ Ivoně bylo naštěstí necelých dvacet let, protože si ji k sobě maminka vzala hned po absolvování obchodní školy a proto jsem jí mohla tykat.

   „Ahoj.“ Odpověděla. „Je, ale má momentálně důležité jednání. Jestli s ní chceš mluvit, tak musíš počkat.“

    „Tak jo.“ Přikývla jsem a rozvalila se do křesla pro čekající návštěvníky. „Co tam řeší?“

    „Má tam klienta kvůli obhajobě.“ Prozradila mi Ivona a začala se přehrabovat stohem papírů. Chvilinku jsem ji pozorovala, ale za moment jsem se začala nudit.

    „Nevíš co provedl?“ zeptala jsem se po chvíli zvědavě, ale Ivona se na mě jen káravě podívala. „Vždyť víš, že o tom nesmím s nikým mluvit, klienti mají právo na tajemství jako u doktora.“   

    „Stejně půjde k soudu a všichni se dozví co provedl.“ Oponovala jsem jí. „Tak je to úplně jedno.“

    „Stejně to nevím.“ Pokrčila po chvíli rameny. „Je tady dneska poprvé. Když telefonoval, nic konkrétního mi neřekl.“

    „Hm.“ Zabručela jsem nespokojeně a hodila si nohy přes opěradlo křesla. Pohodlně jsem se rozvalila a zaklonila hlavu, abych se mohla podívat na lustr u stropu. Když byla totiž menší a čekala jsem tady na mámu s její bývalou sekretářkou, vždycky jsem na něj zírala a pokoušela se spočítat ty cingrlátka.

    Najednou cvakly dveře a já se málem zlomila vejpůl, jak jsem se snažila změnit svůj poleh v trošku inteligentnější polohu. Muž, který vyšel ze dveří se na mě udiveně zadíval, poté tiše pozdravil a se sklopenou hlavou opustil místnost.

    „Ahoj mami.“ Nakoukla jsem do její kanceláře, když se mi podařilo vymrštit se s měkkého křesla a když na mě kývla, vlezla jsem dovnitř a zavřela za sebou dveře.

    „Ahoj.“ Usmála se a shrnula ze stolu stoh papírů do šuplíku. Pak si před sebou rozložila nějaká další lejstra a popadla do ruky propisku. Posadila jsem se naproti ní do křesla, které bylo ještě zahřáté od předchozího návštěvníka a podepřela si bradu dlaní. Chvilinku jsem na ni zůstala beze slova hledět a čekala, jestli mě konečně plně zaregistruje.

    „Chtěla si něco?“ zeptala se po chvíli roztržitě. „Mám strašně moc práce. Zítra ráno musím k soudu a je to moc důležité.“

     „Takže dneska zase nepřijdeš domů včas?“ zeptala jsem se otráveně. Kdysi mi ta volnost vyhovovala, ale poslední dobou mě to začínalo štvát. Potkat někoho z rodičů v našem obrovském domě se totiž pomalu začínalo rovnat zázraku.

     „Možná.“ Protáhla opatrně a sundala si brýle na čtení. „Strašně mě bolí hlava.“

    „Tak se na to vykašli.“ Poradila jsem ji. „Viděla jsem krásnou sukni, chtěla jsem ti ji ukázat. Mohli jsme spolu zajít nakoupit a stavět se třeba na zmrzlinu.“

    Udiveně se po mě podívala. Nejspíš ji došlo, že tohle už tu bylo hodně dávno. „Opravdu nemůžu.“ Zavrtěla hlavou. „Musím to dodělat dnes. Soud začíná ráno v osm hodin.“

     „Tak já nebudu zdržovat.“ Zašklebila jsem se a vyskočila z křesla.

     „A chtěla jsi vlastně něco?“ zeptala se s náhlým zájmem, protože ji nejspíš trklo, že jsem ze sebe vlastně nedostala nic podstatného.

     „Ani ne.“ Zavrtěla jsem hlavou a vzala do ruky ze stolu rámeček s fotkou. Usmívala se na mě celá naše rodina. Myslím, že na fotce se s námi máma vídala častěji než doopravdy.

     „Kolik stojí ta sukně?“ zeptala se náhle a já postavila rámeček zpátky na desku stolu.

     „Pět set.“ Odpověděla jsem a mamka otevřela peněženku.

     „Tak si ji kup.“ Usmála se na mě a podala mi bankovku. „Ukážeš mi ji večer doma.“

     „Tak dík.“ Naklonila jsem se přes stůl a mlaskla ji na tvář pusu na rozloučenou. „Uvidíme se doma.“

     „Ahoj.“ Mávla ještě rukou nad hlavou a zase se ponořila do studování papírů. Vyšla jsem z místnosti a zavřela za sebou tiše dveře. Bankovku jsem si zastrčila do kapsičky u riflové sukně, kterou jsem měla na sobě a zastavila jsem se ještě  u Ivony.

    „Co děláš?“ naklonila jsem se pod stůl, protože sekretářka setrvávala v podivné poloze skoro u koberce.

    „Rozsypaly se mi kancelářské sponky.“ Kníkla a pomalu je sesbírávala z koberce. Vyprskla jsem smíchy a sklonila jsem se, abych jí sebrala několik kousků, které se jí zatoulaly až na druhou stranu stolu.

     „Tak ahoj a měj se.“ Rozloučila jsem se s ní, když jsem mi položila pár sponek na stůl a vyběhla ven. Sluníčko krásně hřálo a dávalo najevo, že se svojí vlády ještě nehodlá vzdát. Na to, že už začalo září, bylo pořád ještě pěkně a teploty se pohybovaly kolem dvaceti pěti stupňů. Rozhlédla jsem se po obloze, ale kromě pár bílých mráčků jemně načechraných, bylo nebe naprosto čisté.

    Poplácala jsem se po kapsičce, kde mě hřála pětistovka od mámy a zrychlila krok, abych co nejdříve dorazila do svého oblíbeného butiku pro vysněnou sukýnku, kterou jsme tam minule spolu s Martinou oslintávaly. Už jsem se v ní viděla! A hlavně jsem se těšila na to, jak v ní zítra vyrazím, vhodně doplněné elastickým tričkem, do školy a oslním Petra.

     „Ty sis jí koupila?“ vyjekla překvapeně Martina, když k nám ještě k večeru dorazila, aby se mi zeptala, z čeho že jsme měli mít připraveno něco na ekologii  a já před ní roztřepala ten obdivovaný kousek hadříku.

    „Že váháš.“ Usmála jsem se a shodila ze sebe kraťasy, ve kterých jsem se válela doma, abych jí ukázala sukýnku přímo na těle.

    „Perfektní!“ pochválila mě, když jsem se natočila ze všech stran, aby mohla model řádně zkontrolovat. „Petr bude slintat.“

    „To doufám.“ Usmála jsem se. „Kvůli tomu jsem ji kupovala. Už se v ní vidím.“

    „Zítra končíme úplně stejně jako jejich třída, mohly bychom se ho pokusit lapit před školou.“ Začala plánovat.

    „A jak, prosím tě?“ zatvářila jsem se nedůvěřivě.

    „Vyčíháme si ho a až bude hodně blízko, tak jako zakopneš a zhroutíš se mu do náruče…“ pokusila se mi osvětlit plán, ale já si jen významně zaklepala na čelo.

    „Dost blbý, ne?“ ušklíbla jsem se. „A hlavně, co kdyby mě nechytil? Složím se tam jako idiot a on mě nakonec ještě překročí, ne?“

    „To by si nedovolil.“ Ujistila mě a obě jsme jako na povel vyprskly v smích.

    „Co tady blbnete?“ nakoukl do pokoje po chvíli brácha, kterého přilákalo nejspíše hýkání, který jsme společně s Martinou vyluzovaly.

    „Nic.“ Odpověděly jsme obě najednou nevinně a pokrčily rameny. „Co by?“

    „Puberťačky praštěný.“ Zakroutil hlavou a fofrem za sebou zabouchl dveře, protože od každé z nás už letěl na jeho hlavu polštář.

    „Šílený!“ otevřel ještě jednou, když si propočítal, že polštáře  dopadly a zase zabouchnul.

    „Nechceš ho?“ zadívala jsem se vážně na Martinu, ale nevypadala, že by ji nabídka nějak zvlášť potěšila.

    „Co s ním?“ povytáhla obočí. „Je  ničemu. Příliš mladej. Jo, takhle kdybys měla staršího bratra!“ olízla se.

    „Na co ty hned myslíš, prase?“ pohoršila jsem se.

    „Na nic.“ Usmála se nevinně a padla naznak na postel. „Víš co? Tak co kdyby zakopl on?“ napadlo ji náhle nějaké jiné řešení.

   „Cože?“ nepochopila jsem ihned o co jí jde.

   „No Petr přece.“ Upřesnila mi. „Pak bys mohla zvednout ty jeho!“

   „Tak to je ještě pitomější.“ Poklepala jsem si znovu významně na čelo. „Jak toho chceš docílit?“

   „Normálně mu seknu háka a bude.“ Prohlásila po chvíli rozhodně a vzápětí jsme se válely zase smíchy. Při téhle představě mě málem kleplo. Utřela jsem si slzy od smíchu a chytila se za břicho, protože už mě bolelo. Vysvětlila jsem Martině, že je její nápad dost podivný a asi i hodně špatně realizovatelný, ale nechtěla si ho nechat vymluvit. Další alternativy, které ji napadaly, nešly ovšem použít také.

    „Ségra, co bude k večeři?“ nakoukl do pokoje asi po půl hodině zase brácha. „Mám hlad.“

   „Tak si ho hlaď a říkej mu malej.“ Poradila mu Martina dřív, než jsem se zmohla na slovo. „A hlad je stejně převlečená žízeň.“ Dodala po chvíli. „Jdi se napít.“

    Vyprskla jsem smíchy, ale raději Milanovi doporučila, ať vydrží, že se zajisté v nejbližších chvílích vrátí máma z práce.

    „Já už to ale nevydržím.“ Zakňoural a padnul na podlahu, kde s sebou několikrát efektně zaškubal. „Vidíš? Už umírám hlady.“

    „Tak si padej namazat rohlík.“ Poradila jsem mu a hodila po něm poslední polštářek, který mi zbýval na posteli. „Vyšum.“

    „No jo.“ Zvednul se neochotně a opustil šouravě pokoj.

   „Ty brďo, to je hodin.“ Zjistila v tu chvíli Martina jediným rychlým pohledem na hodinky a vyskočila z postele, kde jsme byly uvelebené. „Musím letět.“

    „Už?“ protáhla jsem zklamaně, ale nenechala se ukecat už ani o minutu. Chvátala ke dveřím, kde se v rychlosti nazula do střevíců, ale nakonec jsme se stejně ještě jako obvykle zapovídaly na dalších deset minut u branky.   

    „Tak čau a zítra ráno zase tady, jo?“ ujistila jsem se a zamávala Martině, která spěchala ulicí a o několik domů dál z kopce, kde bydlela. Otráveně jsem se vrátila zpátky do domu a nakoukla do kuchyně, abych zkontrolovala Milana, jestli nezpůsobil nějakou škodu.  Jak jsem správně předpokládala, právě se pokoušel podříznout si žíly otvírákem na konzervy.

    „Co blbneš?“ vytrhla jsem mu ho z ruky a předvedla mu, jak lehce a rychle se dát otevřít paštika v plechovce. Poté jsem raději  popadla i nůž, abych mu namazala rohlík, protože i tahle činnost mi pro něj připadala dost nebezpečná.

    „Ná!“ vrazila jsem mu ho do ruky a poklepala do zádech. „Sněz to, zachránila jsem tě od smrti hladem, s tímhle přežiješ ještě  dalších pár hodin.“ 

    Neobtěžoval se ani poděkovat a narval si  do pusy najednou  skoro třetinu rohlíku. Mamlas!

   

 

       

    

   „Ahoj tati.“ Pozdravila jsem vesele, když jsem zjistila, že osoba, která se dobývá do dveří je můj otec. Nejspíše zakopl o rohožku, protože do bytu vlítnul skoro po čtyřech.

   „Čau.“ Odpověděl a odložil si kufřík. „Máma tady ještě není?“

   „Ne.“ Zakroutila jsem hlavou a vstala z křesla. Dálkovou jsem ztlumila televizi, kterou jsem měla puštěnou dost nahlas, protože na MTV začala před chvílí hitparáda a šla od něj přebrat tašku. „Co v tom máš?“

   „Jenom pláště na vyprání.“ Ujistil mě, že nemám čekat nic zajímavého. Odnesla jsem tedy tašku do koupelny a vysypala její obsah do koše na špinavé prádlo. „Něco k jídlu jste měli?“ zeptal se po chvíli, když po schodech ze svého pokoje přidusal i Milan.

   „Nic.“ Zakňoural. „Už umírám.“

   „Ty lháři.“ Zasyčela jsem na něj. „Kdo ti před chvílí mazal ten rohlík, co?“

   „Chtěl jsem říct, nic pořádného.“ Opravil se tedy po chvíli. „Jsem ve vývinu, musím jíst pořádně.“

    „No jistě.“ Zasmál se táta a popadl ho kolem ramen. „Tak jdi zatím něco připravit a uvaříme společně nějakou baštu.“

    „Já nemůžu.“ Polekal se, že se po něm bude chtít nějaká práce kolem vaření a opatrně se vyvlíkl. „Musím si ještě dodělat jednu úlohu. Přijdu za chvíli.“

    „To jsem si myslel.“ Podotkl táta a povolil si kravatu. Otevřel dveře od ledničky, aby zkontroloval, jaké suroviny se nabízejí a poté ji zase zklamaně zabouchl. „Tak snad špagety.“ Pokrčil po chvíli rameny. „Dej je zatím vařit, já se jdu převlíknout.“

    „Hlavně abych v tý kuchyni nezůstala sama.“ Poukázala jsem na to, že i brácha se nenápadně vypařil a odevřela dvířka od linky, kde byly schované veškeré druhy těstovin. Vytáhla jsem pytlík se špagetami a připravila hrnec.

    „Neboj, hned jsem zpátky.“ Uklidnil mě táta a zmizel mi z dohledu. Opatrně jsem napustila o hrnce vodu, osolila ji a postavila na sklokeramickou desku našeho sporáku. Mezitím jsem se pokusila v ledničce vyhrabat kus tvrdého sýra na strouhání a připravila na linku láhev kečupu.

    Hmátla jsem po rádiu, protože se mi v kuchyni zdálo hrozné ticho a osolila ho naplno, protože se místností právě rozlehla moje oblíbená písnička od Lucky Bílé SMS. Začala jsem si nahlas prozpěvovat a strouhat sýr na jemno. Taťkův příchod jsem samozřejmě přeslechla a když mi bafnul za zády, skoro všechno jsem vysypala na pracovní desku.

    „Ty seš!“ obvinila jsem ho a zakroutila hlavou. „Podívej se, cos udělal!“

    „Já?“ zeptal se nechápavě. „Ničeho jsem se ani nedotkl.“

    „Ani jsi nemusel.“ Usadila jsem ho a ukázala na hrnec s vodou. „Už se vaří, hoď tam ty špagety.“

    „Jistě.“ Přikývl a rychle vyplnil můj příkaz. „A dál?“

    „Dál si vezmi pánev a nějak vymysli tu omáčku.“ Dala jsem mu další instrukce, protože do toho se mi nechtělo a pustila se raději do prostírání stolu. 

    „Co ve škole?“ zeptal se a hodil do pánvičky salám, který už si stihnul nakrájet mezitím na drobné nudličky.

    „Normálně.“ Pokrčila jsem neutrálně rameny. „Sotva jsme začali.“

    „Tak nějaká dojmy z toho snad máš, ne?“ podíval se po mě udiveně. „Po osmi letech na jedné základní škole, nějaký rozdíl tam snad je.“

    „Všechno  v pohodě.“ Uklidnila jsem ho a otočila se ke dveřím, protože jsem zaslechla kroky. Do kuchyně vešla maminka a hned v závěsu Milan, kterého už přilákala vůně linoucí se od sporáku.

    „Ahoj.“ Pozdravila jsem ji. „Chodíš čím dál později.“ Zavyčítala jsem lehce.

   „Ahoj.“ Odpověděla a rozdrbala mi vlasy. „Říkala jsem, že to musím dodělat. A co ty, koupila sis tu sukni?“

   „Hm.“ Přikývla jsem a uzobla tátovi pod rukou kousek rajčete, které krájel na ozdobu.

   „Tady to krásně voní.“ Nasála  mamka. Milan už  pro jistotu seděl předčasně  u stolu a držel v ruce vidličku.

   „Nejdřív se najíme, pak mi ji ukážeš.“ Mrkla na mě a vytáhla z horní skříňky čtyři talíře. „Umírám totiž hlady.“

    „Tak to už si dneska druhá.“ Ujistila jsem ji a podívala se na Milana, kterému už se dělaly boule za ušima a to se teprve cpal zeleninovou oblohou, kterou naservíroval taťka na jeden velký talíř doprostřed stolu.

     „Otesánku!“ odfrkla jsem, když si nabral z hrnce, který mu mamka podala, asi tak tři porce špaget najednou a obrátila oči v sloup. „Jednou nám sežere všechny!“

    „Ty ses zbláznila.“ Podívala se na mě Martina a vyprskla. „Vždyť zmrzneš!“

   „Neměj péči.“ Usadila jsem si a zatáhla hlavu mezi ramena, protože nepříjemné jemné mžení ranního deštíku mi šlo pěkně na nervy. „Řekla jsem, že půjdu v nový sukni a nějaký pitomý počasí mi to nepřekazí.“

    „Abys tam ale vůbec došla.“ Rýpla si kamarádka zahalená do bundy a kalhot.

    „To zvládnu.“ Otřásla jsem se a přitáhla si více k tělu tenký svetřík, který jsem si hodila jen přes elastické tričko. Bosé nohy vykukující zpod sukně mi taky pěkně mrzly a zatnula jsem zuby a překročila velkou louži. „Pro krásu se musí trpět.“

    „Maniaku.“ Ohodnotila moje počínání Martina a srovnala se mnou krok. „A proč tak ženeš?“ zeptala se po chvíli idiotsky, když jsem nasadila poloklus.

    „Abych neumrzla, blbče.“ Vysvětlila jsem ji s cukerínovým úsměvem. „Přidej.“

    „No jo.“ Zamumlala a pokusila se prodloužit svoje skoky. Počasí opravdu neslibovalo žádné teplo, sluníčko se schovávalo za šedivými mraky a už od půlnoci vytrvale drobně pršelo. Když jsem se ráno podívala z okna, málem jsem omdlela, ale ani omylem mě nenapadlo zandat připravenou sukýnku do skříně  a navléct se do kalhot.Teď jsem za takovou nerozvážnost krutě platila.

    „Konečně!“ zahučela jsem radostně, když jsem spatřila naši školu a s úsměvem zapadla do hlavních dveří, abych trošku rozmrzla.

    „Jé, Patrik!“ zajásala Martina, když zahlédla na schodišti svůj idol.

    „Tak dělej.“ Šťouchla jsem do ní, aby se vrhla ke schodům. „Řekni mu ahoj nebo něco.“ Nabádala jsem ji, jako minule ona mě.

    „To nezvládnu.“ Zašeptala, ale přeci jen udělala několik odvážných kroků, vstříc svému osudu. „On je tak krásnej!“ oznámila mi pro jistotu, asi abych  nezapomněla, co mi připomínala  pokaždé, když Patrika  někde uviděla.

    Pomalu jsme stoupaly po schodech a mě najednou osvítil ďábelský nápad. Počkala jsem ještě pár vteřin a když jsme byly s Martinou na jeho úrovni, zakopla jsem. Samozřejmě jsem se nesvalila, ale krásně postrčila kamarádku, která poposkočila a nechtěně zavadila ramenem o Patrika.     

    „Promiň.“ Omluvil se chlapec jako první a já tutlala smích.

    „Nic se neděje, moje chyba.“ Zmohla se Martina celkem rychle na odpověď. „Ahoj.“

    „Ahoj.“ Odpověděl ji dokonce na pozdrav a odpoutal se od nás. Kamarádka se za ním ještě okouzleně ohlédla, jak sbíhá zbývající schody do přízemí a mizí za rohem.

    „Blbče.“ Otočila se poté na mě, ale oči jí svítily radostí.

    „No dovol.“ Ohradila jsem se. „Musela jsem tě trošku postrčit. Byla bys prostě prošla a to ahoj mu neřekla, že jo? Takhle už máš jistotu, že tě zaregistroval a ode dneška ho můžeš normálně začít zdravit, když už jste takhle pěkně začali.“

    „Myslíš?“ rozzářila se jako vánoční stromeček a poslušně mě následovala.

    „Ty pantofle k tomu vypadají fakt úžasně.“ Podívala jsem se kriticky na svoje nohy, když jsme zase seběhly schody, protože jsme ještě nebyly přezuté a zapadly to do šatny napravit.

    „Náhodou…“ protáhla Martina a pokusila se mě uklidnit.  Ale při pohledu na mě, jak se tvářím nešťastně, se vzdala všech snah a vyprskla smíchy. „No, úplně nejlepší to není.“ Přiznala po chvíli.

    „Já se na to vykašlu.“ Zaklela jsem a dřepla na lavičku, abych shodila  pantofle z nohou.

    „Co blbneš?“ podívala se po mě kamarádka udiveně. „Půjdeš radši bosa?“ 

    „Ne, v botech.“ Odsekla jsem a nazula jsem si svoje krásné vysoké střevíčky. „To vypadá k tý sukýnce úplně jinak, nemyslíš?“ zatočila jsem se zálibně po místnosti.

    „To sice jo, ale jestli si toho někdo všimne,tak máš problém. Dobře víš, že nás na nutnost přezouvání první den upozorňovali několikrát.“ Popleskala mě po zádech. „Dělej, jak myslíš děvče.“

    „To risknu.“ Mávla jsem rukou a následovala Martinu po chodbě do třídy. Nezbývalo bohužel příliš mnoho času, takže jsem vypustila z hlavy myšlenku, že bychom ještě skočily do druhého patra, i když jen velmi nerada.

    „Ahoj.“ Hodila jsem pozdrav do davu, když jsme vešly do třídy a posadila se do lavice. Několik lidí mi odpovědělo a dál se věnovalo svým věcem. V místnosti to hučelo jako v úle. Každý mluvil o něčem jiném, kluci vzadu dokonce pouštěli nějaké šumítko, které vydávali za rádio a hlavně se těžce překřikovali.

    „Máš úlohu?“ pleskla Martina sešitem o lavice a já ztvrdla.

    „Jakou?“ vyvalila jsem na ni oči. „Něco bylo?“

    „To bych řekla, že bylo.“ Přikývla s úsměvem a nalistovala příslušnou stránku v sešitu, aby mi předvedla svůj výplod.

    „Vyprávění – sloh.“ Přelouskala jsem na horní lince nadpis a obrátila oči v sloup. „No nazdar.“ Pozdravila jsem téma slohové práce, o níž jsem až doteď neměla zdání.

    „Zdar.“ Zašklebila se Martina a zabouchla sešit.

    „Jaký bylo téma?“ vzdychla jsem ještě, ale nedělala jsem si iluze, že bych snad ještě něco stihla zplodit.

    „Můj nejhezčí zážitek v životě.“ Oznámila mi s úsměvem a já málem padla do mdlob. Můj výkřik hrůzy se naštěstí překryl se zvoněním a nikomu ve třídě proto nemusely prasknou ušní bubínky.

     „Dobrý den. Sedněte si.“ Pokynula profesorka hned ode dveří a zasedla za katedru. V rychlosti zapsala do třídnice, pohledem přejela třídu, jestli někdo chybí a otevřela si svoje desky.

    „Takže na dnešek jsme měli takový malý úkol.“ Zamnula si ruce, když našla ve svých papírech tu správnou stránku. „Kdopak se nám předvede jako první?“

    „To se bude číst nahlas?“ zaúpěla jsem směrem k Martině a zasunula se nenápadně skoro pod lavici, abych byla vidět co nejméně.

    „Nejspíš.“ Pokrčila rameny a taky se netvářila příliš nadšeně.

    „Tak třeba Monika.“ Oslovila profesorka jednu ze spolužaček, která napochodovala na stupínek před tabuli celkem ochotně. Jedním uchem jsem poslouchala její vyprávění o první dovolené u moře a pokoušela se vymyslet výmluvu, pokud by snad profesorka zatoužila zrovna po mém nejhezčím zážitku.

    „Za jedna.“ Oznámila profesorka Monice a já s sebou trhla. Ani jsem si nevšimla, že už skončila se čtením. „Tak kdopak půjde dál?“ zapátrala pohledem po třídě a já se opět pokusila zneviditelnit. Bohužel se mi to příliš nedařilo a ona zakotvila pohledem právě na mě.

     „Tak třeba Lucie.“ Usmála se a já zbledla.

     „Paní profesorko, já..“ pokusila jsem se o omluvu, ale nenechala mě domluvit.

     „No tak honem, poběž, ať toho stihneme co nejvíc.“

Pomalu jsem se došourala k tabuli a pokusila se znovu oslovit profesorku.

    „Ty to nemáš napsané?“ podivila se, když zjistila, že nedržím v ruce sešit. „Tak nám to povíš z hlavy, viď? Tak do toho.“

    Sklapla jsem pusu a už jen zalapala po dechu  jako kapr na suchu. Bohužel už mi nezbývalo nic jiného. Otočila jsem se směrem ke třídě a rychle vzpomínala na nejhezčí zážitek, který by byl schopný veřejného vyprávění.      

    „Můj nejhezčí zážitek.“ Začala jsem za chvíli pomalu a rozvážně a odkašlala si. Všichni na mě viseli pohledem a mě se dělaly mžitky před očima.

    „Byl krásný slunný den a mě bylo právě pět let. Dostala jsem velký narozeninový dort, spoustu hraček, nové kolo a velkou mrkací panenku. Byla jsem hrozně šťastná, ale v koutku duše trošku zklamaná. Týden předtím jsme totiž byli s tatínkem v zoologické zahradě, kde se právě narodil medvědici krásný malý lední medvídek. Byl hrozně huňatý a roztomilý. Strašně moc jsem si přála mít takového doma a ani tatínek mi nedokázal vysvětlit, že to nejde.Trvala jsem prostě na svém. Chtěla jsem ho mít a neuznávala jsem argumenty, že méďa hrozně    rychle vyroste a nikam by se nám doma nevešel. Ze zahrady jsem odcházela skoro s pláčem, ale pořád jsem ještě doufala, že bych ho snad mohla dostat k narozeninám, které se kvapem blížily. Ten týden jsem skoro ani nevydržela. V noci jsem nemohla spát a když jsem usnula, pořád se mi zdálo o malém huňatém medvídkovi. Představovala jsem si, jak bydlí u mě v pokojíčku, spí se mnou v postýlce a ve dne si spolu hrajeme na zahradě. Konečně nadestal den mých narozenin. Dort a všechny dárky byly opravdu báječné, ale já se pořád rozhlížela, jestli se snad ještě někde neskrývá méďa. Myslela jsem, že mi ho prostě tatínek koupil a teď ho jenom někde schovává. Moje babička, která si všimla, že pořád něco hledám se mi tedy po chvíli zeptala, co mi ještě schází. Řekla jsem jí, jak medvídek vypadá a že ho určitě tatínek někde schoval, ať mi pomůže hledat.

    Po chvíli jsem si všimla, že babička někam zmizela, ale nevěnovala jsem tomu přílišnou pozornost. Během půl hodinky se ale vrátila a pošeptala mi, že našla nějakou velkou krabici venku u keřů. Rozběhla jsem se tam jako vítr a rychle začala trhat ozdobný papír. Z krabice na mě vykoukl krásný plyšový medvídek, velký skoro jako já. Byl bílý a hrozně huňatý. Celá šťastná jsem ho popadla a vůbec mi v tu chvíli nevadilo, že není živý. Po zbytek oslovy jsem ho už nepustila z ruky a nosila ho s sebou prostě všude.

    Až po mnoha letech jsem se dozvěděla, že babička po mém vyprávění sedla do auta a rychle chvátala do obchodu s hračkami, aby našla plyšáka, který bude vypadat jako lední medvídek. Jen aby mi udělala radost. A tohle byl můj nejhezčí zážitek. Plyšový medvídek o mých pátých narozeninách.“

     Odmlčela jsem se a zvedla oči do třídy. Bylo ticho, že by člověk slyšel spadnout špendlík. Vždycky jsem byla z vyprávění před třídou strach, protože jsem trpěla představou, že se mým slohovým cvičením budou spolužáci smát, ale nikdo ani nehlesl.

    „Výborně.“ Přerušila ticho profesorka a uznale se usmála. „Na to, žes to neměla napsané, to bylo opravdu dobré.“

    „Děkuji.“ Polkla jsem a vydala se rychle zpátky k lavici, abych do ní mohla zapadnout.

    „Jak jsi to zvládla, ty brďo?“ oslovila mě nechápavě Martina. „Já se s tím patlám doma hodinu a ty to tady ze sebe dostaneš jen tak z hlavy. A to ses dozvěděla zadání chvíli před tím.“

    „Lucie?“ přerušila mě profesorka, když jsem chtěla odpovědět.

    „Ano?“ podívala jsem se na ni tázavě.

    „Jak to, že nejsi přezutá?“ kývla směrem k mým botám a já ztuhla.

    „Protože nemohla najít jeden pantofel!“ ozvala se Martina místo mě a spiklenecky na mě mrkla. „Někdo jí ho v šatně zašantročil.“

    „Tak jí ho půjdeš o přestávce pomoct hledat. Na další hodině už tě v těch botách nechci vidět, nebo budeš vytírat.“ Pohrozila mi.

    „Snad ho  najdu.“ Kníkla jsem a schovala rychle nohy pod sebe pod židli, aby je neměla na očích.

    „To ti prošlo v klidu.“ Zašeptala Martina a stiskla mi ruku. „Na příští hodinu už nás nemá tak co?“

   „To je fakt.“ Usmála jsem se a nálada se mi zase rapidně vylepšila. Jednička z češtiny se hodí a navíc takhle neplánovaná docela bodne. Ale co mi zajímalo ze všeho nejvíc stejně bylo, za kolik minut už konečně zazvoní a budeme moct s Martinou vyrazit na chodbu. 

       

  

 

   

    „Počkám tady na tebe, dělej.“ Křikla jsem za Martinou, za kterou se právě zabouchly dveře na dívčí toalety a opřela se  bokem o  topení pod oknem.

   „Ahoj.“ Ozvalo se náhle kousek ode mě a když jsem se otočila, skoro jsem se udusila kusem jablka, ze kterého jsem si právě rafla pěkný kus, protože jsem poznala Petra. Pokusila jsem se vykašlat sousto z plic, abych mu mohla odpovědět a vhrkly mi slzy do očí.

   „Ahoj.“ Dostala jsem ze sebe na konec a kašláním dokázala, že se zastavila a starostlivě se na mě zadíval.

   „Dobrý?“ zeptal se, když jsem si utřela slzy hřbetem ruky a já jen kývla. Byla jsem v sedmém nebi. Petr na mě promluvil a to  úplně sám!

   „Jo, díky.“ Odpověděla jsem. „Jen jsem se tě lekla a zaskočilo mi z toho.“

   „To vypadám tak hrozně?“ vykulil na mě oči. „Zatím mi nikdo neřekl, že straším lidi.“

   „Tak strašný to není.“ Uklidnila jsem ho se smíchem.

   „Tak se měj, už musím letět.“ Usmál se a než odešel, přejel mě ještě zkoumavě pohledem.

   „Ahoj.“ Odpověděla jsem a okouzleně za ním hleděla, jak míří chodbou ke schodišti.

   „Hele, Petr!“ upozornila mě Martina, která právě vyšla z toalety a všimla si odcházejícího chlapce.

   „Vím, mluvila jsem s ním.“ Přikývla jsem.

   „Cože?“ vyjekla. „Mluvila?“

   „Jo.“ Přikývla jsem znovu s přiblblým úsměvem.

   „Jak je to možný?“ podivila se. „Nechám tě chvíli o samotě a ty  takhle vyvádíš. Jak si to dokázala? Sekla si mu háka a pak ses omluvila?“

   „Ne.“ Uklidnila jsem ji. „Pozdravil mě jako první a díky tomu, že jsem se málem udusila na jablku, které jsem právě konzumovala, se se mnou dokonce dal do řeči. Nejspíš se výborně  bavil tím, jak jsem se snažila vykašlat šlupku až odněkud z plic.“

    „No nekecej.“ Vydechla Martina s očima navrch hlavy. „To je dobrý.“

    „Počkal až dochrchlám a pak se zeptal, jestli je to dobrý.“ Pokrčila jsem rameny. „Řekla jsem mu, že jsem se ho lekla a on se zeptal, jestli vypadá tak hrozně. Tak jsem mu řekla, že zase tak strašný to není.“ Dovyprávěla jsem Martině soustředěně celý rozhovor, aby o nic nepřišla.

    „Tak takhle inteligentní plán mě tedy opravdu nenapadl.“ Pokývala hlavou. „To si musím zapsat. Takže, začít se dusit, vykašlat nějakej blebajz z plic a hrát si na napůl udušenou.. Hm, tak na to se dneska loví chlapci.“

    „Blbče.“ Oslovila jsem ji důvěrně a pleskla po zádech. „Radši pojď. Jdeme se podívat nahoru k nástěnce, jestli je něco novýho.“

    „Tak jo.“ Souhlasila okamžitě a rázem jsme spolu vyběhly schody do druhého patra. Naštěstí byla velká přestávka, takže ještě do zvonění zbýval nějaký čas.

    „Ty máš štěstí.“ Šťouchla do mě Martina, když spatřila u nástěnky Petra, jak soustředěně něco opisuje. „Dělej, jdeme nenápadně k němu.“

    Rychle jsem si prohrábla vlasy, zkontrolovala výstřih trička a uhladila si dlaní sukni. Pak jsem odvážně vykročila směrem k nástěnce, kde stál jen Petr a ještě nějaká dívka, která hledala něco v rozvrhu.

    Nenápadně jsem se k němu přitiskla a dělala, že mě zajímá právě ten kus nástěnky, kde stál on. Martina se držela opodál a jen mě rukama naznačovala, ať do toho jdu po hlavě.

    „Jé, ahoj, zase ty?“ otočil se Petr, když jsem do něj lehce strčila. „Takže si to jablko dojedla už bez další újmy?“

    „Jo.“ Přikývla jsem. „Nikdo další už mě nepolekal.“ Zažertovala jsem. „Co píšeš?“

    „Rozvrh bramborových brigád, třídní mě ses poslala.“ Odpověděl a složil si papír do dlaně. „Už to mám naštěstí hotový. Připadal jsem si tady jako šprt, opisovat si kraviny z nástěnky!“

    „Já se jdu jen podívat, jestli nám něco neodpadlo. Slyšela jsem, že profesor Tlustý je nemocný.“ Kecla jsem první blbost, která mě napadla, když se Petr zeptal, co hledám na nástěnce já a snaživě najela prstem do archu, kde se sepisovaly náhradní hodiny. Samozřejmě u naší třídy nebylo vůbec nic.

    „Nic, co?“ zeptal se, když se podíval pod můj prst a pokrčil rameny. „Smůla, dneska asi dřív nevypadnete. Tak čau.“

    „Ahoj.“ Odpověděla jsem a už jen zahlédla, jak Petr mizí. Otočila jsem se na Martinu, která opodál oštipovala nějakou kytku a rozhodila ruce.

    „Co je?“ podivila se. „Dobrý ne?“

    „Hm.“ Přikývla jsem nemastně a Martina se rozčilila.

    „Čekala si snad, že tě pozve hned na rande, nebo co?“ vybafla na mě a popadla mě pod paží. „Padáme, za chvíli zvoní.“   

    Velice neochotně jsem souhlasila, ale když mi Martina strčila před obličej ruku s hodinkami, musela jsem uznat, že už nám moc času nezbývá. Došly jsme do třídy a já ještě celá zasněná dosedla do lavice.

    „Hezká sukně.“ Pochválil mi Martin, který zrovna putoval třídou a ukázal mi na nohy.

   „Hm, dík.“ Zabručela jsem, protože pochvala od něj bylo to poslední, co mě teď zajímalo. Vytáhla jsem z tašky učebnici biologie, která měla být na řadě a pohodlně jsem se opřela. Zvonek už se sice rozezněl a zase ztichnul před několika minutami, ale vyučující se do třídy očividně nehrnul. V místnosti tedy panoval šum jako o přestávce a každý se snažil dalších pár minut volna využít co nejlépe.

    „Dobrý den.“ Zaslechla jsem najednou známý hlas a ztuhla, protože do třídy vešla zase naše třídní.

    „My máme mít ale teď biologii.“ Zaprotestoval někdo zezadu a já nenápadně posunula batoh, aby mi nebylo vidět na nohy, protože jsem samozřejmě nebyla přezutá.

    „Bohužel váš vyučující musel k lékaři, takže jsem si tuhle hodinu vzala já a uděláme si ještě něco z češtiny a takovou malou třídnickou hodinu.“ Usmála se a posadila se za stůl.

    „Stále nikdo nechybí?“ zeptala se obligátně a rozhlédla se po třídě. U mě samozřejmě pohledem zastavila. „Lucie už je samozřejmě přezutá, že ano?“ Lehce jsem si odkašlala a zkormouceně pokrčila rameny.

    „Takže není.“ Pochopila správně moje otálení. „Takže utíkej hledat ty pantofle, říkala jsem, že na další hodině už tě v botách nechci ani vidět.“

    „Tak já už jdu.“ Zvedla jsem se a omluvně se na ni usmála. „Nějak jsem to o přestávce nestihla.“ Pouze mávla rukou a propustila mě ze třídy. Zabouchla jsem za sebou dveře o trošku hlučněji, než je asi obvyklé a rozběhla se směrem k šatnám.

    „Ahoj.“ Zaslechla jsem pozdrav přes pletivo, když jsem se sklonila pod lavičku, abych vytáhla pantofle, které jsem tam ráno odhodila.

    „Ahoj.“ Odpověděla jsem a škvírou mezi bundami nakoukla vedle. „Jé, to si ty?“ podivila jsem se radostně, když jsem poznala Petra. Seděl na lavičce a studoval nějaký sešit. „Co tady děláš?“

    „Máme volnou hodinu a mě se nikam nechtělo, už tam zase prší.“ Pokrčil rameny. „A co ty?“

   „Ráno jsem se nepřezula a byla jsem vyhoštěna ze třídy.“ Prozradila jsem můj prohřešek.

   „Jdu k tobě. Přes to pletivo se blbě povídá.“ Navrhnul najednou Petr a vstal z lavičky, aby se přesunul do naší šatny. Zahodila jsem pantofle a málem omdlela. Tak tohle jsem opravdu nečekala.

    „Tak se aspoň trošku uleješ, ne?“ usmál se, když si sednul vedle mě. „Nebo snad chvátáš zpátky do třídy?“

    „Ani ne.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Máme třídní za supla, odpadla nám bižule.“ Osvětlila jsem mu situaci.

     „Máš pěknou postavu, v tý sukni ti to strašně sluší.“ Změnil Petr najednou téma a já málem padla do mdlob. Tak tohle už přesahuje veškeré moje očekávání!

    „Dík.“ Zamumlala jsem a napjatě se na něj podívala, protože jsem ucítila, že se přesunul o něco blíž.

    „Taky pěkně voníš.“ Naklonil hlavu až ke mně a z nevinného doteku, ani nevím, jak se to stalo, jsme se najednou líbali. Nejprve jen tak něžně, skoro jsme se nedotýkali rty, ale pak jsme přešli k pěkně vášnivým polibkům.

    „A taky krásně líbáš.“ Dodal Petr, když se po chvíli odtáhl a shrnul mi dlouhé vlasy za ucho.

    „Ty taky.“ Vydechla jsem překvapeně.

    „Ani jsem nečekal, že volná hodina může být takhle zábavná.“ Zasmál se a postavil se. „Ale už bys měla asi jít. Přezouvání normálně asi netrvá takhle dlouho.“

    „To asi ne.“ Přikývla jsem a neochotně se zvedla z lavičky. Pak jsem si uvědomila, že pořád vězím ve střevících a rozepnula si pásky.

    „Tak ahoj zase někdy.“ Mávnul na mě Petr, když jsem vklouzla do pantoflí a zaplul zase do jejich šatny.

    „Ahoj.“ Nakoukla jsem ještě za ním a jako ve snách se vydala zpátky do třídy.

    „V pořádku.“ Zeptala se třídní, když jsem vešla do místnosti a zkontrolovala pohledem moje nohy. „No vidíš, že to jde.“

    „Našla jsem je pod topením.“ Usmála jsem se na ni a zasedla zpátky do lavice.

    „Cos tam dělala takovou dobu?“ zeptala se mě Martina potichu a drcla do mě, protože jsem ji vůbec nevnímala.

    „Ani se neptej.“ Vzdychla jsem a po krátkém naléhání se pustila do vyprávění. Obě dvě skloněné u desky lavice a já šeptem popisovala dění v šatně.

    „Ty vole!“ ukončila nás rozhovor kamarádka, ale naneštěstí nikoli šeptem, dle mého příkladu, ale polohlasně.

    „Prosím?“ otázala se profesorka udiveně. „Chtěla si něco Martino?“

    „Ne, ne, v pořádku.“ Zakoktala se a nenápadně se zasunula do lavice, aby zmizela z dohledu. Chvíli jsem se zaposlouchala do výkladu, ale Martina do mě už zase dloubala.

    „A to spolu jako teď chodíte?“ zeptala se potichu, když jsem se na ni otočila.

    „Tak to právě nevím.“ Pokrčila jsem rameny a vzdychla si. „Možná jo.“

    „Škoda, že jsem pak už Petra neviděla.“ Povzdychla jsem si cestou ze školy Martině. Ať jsem se totiž procházela sebe nenápadněji po škole a hlavně poblíž třetí á, nikde jsem už Petra ani nezahlédla. „Mohla jsem se ho zeptat, jestli třeba nepůjde večer na diskotéku.“

    „A jo vlastně.“ Pleskla se kamarádka do čela. „On je pátek, co?“

    „Blik.“ Ušklíbla jsem se a zavrtěla hlavou. „Dneska jsi nějaká přibržděná.“

    „Já jsem jen ještě v šoku z tvého vyprávění.“ Pokrčila rameny. „Já za to nemůžu. Člověk tě na chvíli pustí z očí a už takhle vyvádíš. Třídní tě pošle přezout a ty hned znásilníš v šatně studenta z vyššího ročníku!“

    „Nepřeháněj!“ uklidnila jsem ji. „Tak daleko jsme ještě nedošli. Snad příště.“ Dodala jsem po chvíli se smíchem a Martina vykulila jen nevěřícně oči.

    „Třeba tam bude tak jako tak.“ Pokusila se mě po chvíli utěšit, protože jsem se tvářila jakoby mi uletěly včely. „Otevření nové největší diskotéky ve městě si snad nenechá ujít, ne?“

    „Třeba na diskotéky není.“ Pokrčila jsem rameny a přeskočila louži, která se vytvořila na cestičce v parku. Teď už naštěstí nepršelo, takže jsem v krátké sukýnce nevypadala jako úplný blázen.

   „V tom případě by bylo zbytečný ho i zvát.“ Ukončila Martina rázně moje stýskání a zatahala mě za pramen vlasů. „Úsměv, prosím!“

    „Ano matinko.“ Odvětila jsem poslušně a předvedla klaunský úsměv s vyceněnými zuby od ucha k uchu. „V pořádku?“ zeptala jsem se ještě pro jistotu Martiny, která už se ale svíjela smíchy.

    „Takhle kdyby ses usmála na Petra, tak by na tu diskotéku určitě nepřišel. A myslím, že by hrůzou snad nevyšel několik dní z domu!“ vyprskla.

    „No dovol.“ Urazila jsem se naoko. „Tak v kolik tedy vyrazíme?“ změnila jsem ale po chvíli téma.

    „Začíná to od osmi, tak se sejdeme v půl u vás. Trošku se našlechtíme a můžeme se vrhnout do víru nočního života.“ Mrkla na mě. „Vyhovuje?“

    „Zajisté.“ Přikývla jsem a zastavila se před naší brankou. Zakecaly jsme se natolik, že mi cesta dneska hrozně rychle utekla. „Klidně můžeš i dřív, budu doma.“

    „Tak jo, ahoj.“ Mávla mi na rozloučenou. „A připrav nějaký šminky, musíš mi na večer na ten ksicht  namalovat nějaký obličej.“

    „Jasný, to zvládnu.“ Přikývla jsem vážně a vylovila z batohu klíče, abych si mohla odemknout. Tentokrát jsem se nemusela zatěžovat s kódem, protože už mě někdo předběhl.

    „Jsem doma.“ Houkla jsem směrem do bytu a zula si boty. Samozřejmě mi nikdo neodpověděl, takže mi bylo jasné, že to bude pouze Milan.

    „Čau.“ Nakoukla jsem k němu do pokoje, když jsem vyběhla schody a rozhlédla se. „Ty tady máš teda čurbes!“

    „Nezacláněj, ségra.“ Odbyl mě a ani se neobtěžoval ohlédnout od stolu, kde něco kutil.

    „Tak tohle nikdy nepoletí.“ Zchladila jsem jeho budovatelské nadšení, když jsem zjistila, že se pokouší sestrojit jakési letadýlko z tvrdého papíru a špejlí. „Leda tak rovnou k zemi!“

    „To budeš ještě čumět.“ Vyprsknul nepříliš slušně a podrbal se opatlanou rukou od lepidla ve vlasech.

    „A máma tě bude muset vzít navíc mašinkou dohola.“ Ukázala jsem mu se smíchem na hlavu, kde se mu celý pramen slepil v malou štětičku. „Já radši půjdu.“

    „Tak zdar.“ Vyprovodil mě s radostí z pokoje. Zavřela jsem za sebou raději dveře z venku a zavrtěla hlavou. Že ho to baví! Nakoukla jsem postupně ještě do zbývajících pokojů, jestli se ještě někdo z rodiny nevyskytuje doma, ale žádnou další známku života jsem neobjevila.

    Vešla jsem do svého pokoje a pleskla s sebou na postel. Nejprve jsem sáhla po knížce, ale pak mi došlo, že bych si radši měla projít skříň a vymyslet nějaký super ohoz na večer. Pleskla jsem s dívčím románem o toaletní stolek, který jsem měla u postele a zase vyskočila na nohy. Otevřela jsem celou dvoudílnou skříň dokořán a zadívala se přemýšlivě do jejích útrob. No nebude to jednoduché. 

    Postupně jsem vytahovala všechna trička, halenky a elastická body a rozkládala je kolem sebe pokoji. Že si vezmu svoji novou sukni jsem byla rozhodnutá stoprocentně, ale stále mi nebylo jasné, jakým hořejškem ji dokonale doplnit. V tu chvíli mě osvítil geniální nápad. Ze spodního šuplíku jsem vytáhla černý elastický top a z ramínka se skříně vytáhla halenku s rozšířenými rukávy. Rychle jsem ze sebe shodila tričko a navlékla se do vyhlídnuté kombinace. Několikrát jsem se otočila před zrcadlem a pak se spokojeně usmála. Tak tohle bude to pravé! A jestli tam Petr bude, tak bude slintat! 

    „Tak vidíš ho?“ zatahala mi Martina za cíp halenky, když jsme se konečně dostaly dovnitř diskotéky a probojovaly se k baru.

    „Zatím ne.“ Zavrtěla jsem záporně hlavou, ale nevzdávala jsem se. Oči na stopkách a mapovala jsem kousek po kousku celý sál. Bohužel to nebylo tak jednoduché, protože tu byla různá zákoutí, boxy na sezení a hlavně světlo bylo natolik tlumené, že se jen těžko někdo v davu poznával. Navíc už se na parketu vlnilo tolik lidí v různých tanečních kreacích, že tu nebylo ani kousek volného místa.

    „Třeba tady není.“ Pokrčila Martina rameny. „Sedneme si někam nebo zůstaneme u baru?“ zeptala se. Podívala jsem se na ni podezíravým pohledem, jestli to myslí vážně, protože já osobně neviděla nikde ani centimetr volného místa.

    „No co je?“ podivila se mému pohledu nechápavě. „K někomu se vmáčkneme.“

    „Už to vidím.“ Zašklebila jsem se a popostrčila ji k baru. „Raději si napřed něco dáme.“

    „Bacardi s colou, dvakrát!“ mávla Martina ihned na jednoho číšníka, který se otáčel za pultem a dokonce ji i ihned zaregistroval. Pouze domluva byla horší, protože se v hluku nemohli chvíli dorozumět, co vlastně zákaznice požaduje. Martina musela asi třikrát zvýšit hlas, vždycky o stupínek víc a posléze konečně chlapec pochopil.

    „Támhle je!“ vykřikla jsem najednou, když mi kamarádka vrazila do ruky skleničku a já se chtěla zrovna napít. Pro jistotu jsem směr označila prstem. Martina tam ochotně zašvidrala, ale bylo mi jasné, že vidí tak maximálně chlapeckou postavu ve tmě.

    „No vidíš.“ Usmála se. „Tak jdeme na něj?“

    „Jasně.“ Přikývla jsem vesele a lokla si nápoje na dodání odvahy. Pak jsem na chvíli vrazila skleničku do ruky Martině, abych si mohla prohrábnout vlasy a upravit je do správného tvaru a uhladit si na sobě sukni.

     „Dobrý jdeme.“ Oznámila jsem jí posléze a převzala si pití zpátky. Pomalu a jistě jsme se proplétaly mezi lidmi, kteří zabírali místo snad úplně všude a já měla oči přilepené jen na Petrovi.

    „Ahoj.“ Ozvalo se náhle vedle mě, ale když jsem zaregistrovala Martina, pouze jsem mu mávla na pozdrav a klestila si dál cestu davem. On byl teď ten poslední, kdo mě zajímal.

V tu chvíli jsem si všimla, že vedle Petra, stojí nějaká blondýnka a on má kolem jejího pasu ležérně zavěšenou ruku. V tu chvíli jsem jakoby zkameněla, ale on se náhle ohlédl, jakoby cítil můj pohled v zádech a usmál se.

     „Ahoj.“ Pozdravil a odpoutal se od dívky. „Ani jsem si nevšiml, že jsi tady.“

     „Dorazily jsme s Martinou před chvílí.“ Vysvětlila jsem mu a nechala se obejmout kolem ramen a dovést ke stolu, kde mimo pár kluků seděla i ta blonďatá potvora. Martina poslušně cupitala za mnou.

     „To je Radek, Honza, David a Leona.“ Představil mi postupně všechny sedící a pak ukázal na nás dvě.

    „A tohle je Lucka a její kamarádka Martina.“

    „Ahoj.“ Hlesly jsme dvojhlasně. Kluci hned samozřejmě vyskočili od stolu, protože na seznámení je nutný polibek, jak nám vysvětlili a pokusili se nás olízat. Poté vstala i Leonka a podala nám oběma ruku, styl leklá ryba. Netvářila se sice nijak nadšeně, ale ani nevypadala, že by nás chtěla vraždit.

    „Tak se posaďte.“ Pokynul nám Petr, když se zase kluci poskládali ke stolu a my dvě zůstaly stát. „Donesu něco k pití.“

    „Já mám.“ Zamávala jsem mu před nosem svojí skleničkou, ve které zacinkala led. „To mi ještě nějakou dobu vydrží.“ Petr jen pokrčil rameny a začal se proplétat mezi lidmi k baru. Vzal to pro zkrácení cesty středem parketu, takže s tím měl trošku honičku.

    „Vy taky chodíte na ekonomku?“ zeptala se nás náhle Leona a vyklepala si z krabičky cigaretu, kterou si nechala zapálit od Honzy.

    „Jo.“ Přikývla jsem, protože Martina se k odpovědi neměla. Civěla totiž na Davida a vše ostatní jí byla šum a fuk.

    „Taky do třeťáku?“ vyfoukla mi kouř do obličeje až jsem se zakuckala.

    „Ne.“ Odpověděla jsem a nehodlala to dál rozvíjet. Leona ovšem s odpovědí nebyla spokojená.

   „Tak kam?“ dorážela. „Snad ne do prváku?“ vyprskla smíchy a oklepala si popel.

   „No a co?“ pokrčila jsem rameny a rozehnala rukou kouř kolem své hlavy. Leona se mi dokonale  zhnusila. Ne, že by mi snad v první chvíli byla sympatická, když jsem viděla, jak se po Petrovi vine jak psí víno!

    „To jsem nevěděla, že je Péťa na takový koťata.“ Odfrkla a Martina se po ní udiveně podívala. Konečně se začala věnovat rozhovoru, ale hlava jí to nejspíš nebrala.

    „Tak jsem tady.“ Skočil nám do řeči Petr, který se právě vrátil od baru s tácem, na kterém měl nakládáno několik panáků. Položil ho doprostřed stolu a posadil se vedle mě. Zašklebila jsem se na Leonu, která seděla na druhém konci, protože vedle ní bylo taky volno. Nebrala mě ale příliš na vědomí. Přitulila jsem se k Petrovi a nechala se obejmout kolem ramen. Martina se zatím živě bavila s Davidem a vypadala celkem spokojeně.

    „Půjdeme si zatancovat?“ navrhla jsem po chvíli Petrovi, protože DJ začal hrát právě sérii ploužáku.

    „Klidně.“ Souhlasil beze všeho a vzal mě za ruku. Když jsme odcházeli od stolu, ještě jsem vrhla pohled na Leonu, která nás sledovala s přimhouřenýma očima. Jakéhokoli komentáře se ale zdržela.

    Pevně jsem se k Petrovi přitiskla a pomalu se houpala do rytmu písničky. Vychutnávala jsem si jeho dotyk celým tělem. Ruce mi sepjal za zády a lehce položil dlaněmi na zadek a já se mu prostě ovinula kolem krku. Hlavu jsem si opřela o jeho hruď, protože byl skoro o hlavu vyšší než já.

    „Moc ti to sluší.“ Poznamenal po chvíli a vklouznul mi horkými dlaněmi pod halenku. Měla jsem jen krátký černý top, takže se mi dostal snadno  až na kůži. Pak sklonil hlavu a lehce mi začal líbat na tváře. Trošku jsem pootočila a nastavila mu ústa. Neváhal ani na chvilinku a přisál svoje rty na moje, zároveň mi rukama jezdil po zádech až jsem kolem páteře cítila jemné mravenčení. Líbali jsem se skoro celou písničku a pak nám to zdejší DJ zkazil, protože do reproduktorů pustil rychlou skladbu od Verony.

    „Půjdeme si sednout?“ zeptal se Petr a já přikývla. Ruku v ruce jsme se vrátili ke stolu a já nemohla přehlédnout Leonin úšklebek.

    „Kde je Martina?“ zeptala jsem se Honzy, který tady kromě Leony seděl jediný.

    „Šla někam s Davidem.“ Pokrčil rameny. „Asi pro pití?“

    „Aha.“ Zdvihla jsem obočí, ale v t tom už jsem je uviděla přicházet. „Kde jste byli?“

    „Tancovat.“ Zaculila se Martina a David se jen neznatelně pousmál. Zkoumavě jsem se na ni zadívala, ale culila se jako měsíček na hnůj a vůbec moje mimické posunky nebrala v potaz.

    „Dojdu pro něco studeného k pití.“ Zvedl se najednou Petr. „Chceš colu nebo džus?“

    „Colu.“ Přikývla jsem a přesunula se nenápadně blíž k Martině, abych mezitím  vyzvěděla, co kde s Davidem vyváděla.

    „Jdu s tebou.“ Vyskočila najednou Leona od stolu na poslední chvíli a rozběhla se za Petrem.

    „Mrcha.“ Procedila jsem mezi zuby. Teď už bylo trapné, zvednout se a prohlásit, že jdu taky a tak jsem zůstala sedět na zadku a v duchu tu potvoru proklínala. Samozřejmě ihned Petra doběhla a okamžitě se k němu namáčkla. Chobotnice jedna!

    „Ale no tak!“ usměrnila mě Martina. „O co jde?“

    „Vždyť to vidíš ne!“ odsekla jsem. „Pne se po něm jako břečťan!“

V tu chvíli se mu Leona pověsila kolem krku a já se málem zalkla zlostí. Martina mě chlácholivě poklepala po zádech, ale moc mě to neuklidnilo. Měla jsem oči jen pro ty dva. Leona ho lehce pohladila po ramenu  a zatahala ho za ruku, protože mu  chtěla nejspíš něco zašeptat do ouška. Petr se  k ní sklonil a za okamžik se již oba smáli. Doufám, že mě, pomyslela jsem si a rázem mi klesla nálada pod bod mrazu.

    „Odkud se vy dva vlastně znáte?“ zeptala jsem se Petra, když se vrátil s pitím a ukázala na Leonu, aby věděl o kom je řeč.

   „Bydlí kousek vedle nás, kamarádíme spolu odmala.“ Usmál se. „Kdysi jsem s ní i chodil, k tomu nás, teda dá se říct, dokopali naši. Její máma a moje si totiž odmala myslí, že bychom se k sobě skvěle hodili.“

    „A hodili?“ hlesla jsem skoro neslyšně a hlavně nešťastně.

    „Ani ne. Vždyť jsme se taky rozešli hned po měsíci.“ Zachechtal se a zakroutil hlavou. Nejspíš se mu vybavil nějaký jejich společný zážitek. V tu chvíli mi bodlo u srdce, ale když jsem si uvědomila, co vlastně řekl, nálada se mi zase zvedla do přijatelnějších stupňů.

    „A kam chodí na školu?“ zeptala jsem se ještě a doufala, že dojíždí někam hodně daleko a nejezdí často domů.

    „Do čtvrťáku na gympl.“ Odpověděl mi Petr a zazdil tím všechny moje naděje, že alespoň přes týden by se ta můra mohla držet dál. Pak už jsem se raději k Leoně ani slovem nevracela a snažila se být Petrovi stále nablízku. Hlavně ovšem co nejdál od všech ostatních včetně ní.

    Čas při tancování a líbání s Petrem ale tak strašně utíkal, že když jsem se namátkou po jedné písničce podívala, ztuhla jsem. Blížila se totiž druhá  hodina a právě v půl třetí byl nejpozdější termín mého návratu domů. Déle mi máma nepovolila ani o minutu.

    „Budu muset domů.“ Oznámila jsem Petrovi lítostivě a táhla ho za ruku ke stolu. „Najdeme Martinu a vyrazíme.“

    „Už?“ podivil se. „Začínalo to být zajímavý.“ Pronesl svůdně po chvíli a přisál se svými rty na moje. Chvilku jsme setrvali ve vášnivém polibku, ale vyrušilo nás významné zakašlání.

   „Tak se tady samou láskou nesnězte.“ Pronesla jízlivě Leona, když jsme se otočili po zvuku. „Teď tě tady hledala Martina.“ Otočila se ke mně. „Maminka prý shání děti a nějaké jí chybí.“ Ušklíbla se. „Děti musí do postele.“

    „Díky za zprávu.“ Oplatila jsem jí kyselý ksicht. „Kam šla?“

    „Říkala, že si jen skočí na záchod a máš tady na ni počkat.“ Pokrčila rameny a obrátila se na Petra, který mě mezitím pustil.

    „Ty tady ještě zůstaneš, že jo?“ optala se ho s medovým úsměvem.

    „Půjdu Lucku doprovodit domů.“ Zavrtěl hlavou a já v duchu zajásala. Leona totiž sklapla naprázdno.

    „Tak se ale hned vrať!“ nevzdala se posledního pokusu a já strnula.

    „Možná.“ Slíbil Petr neurčitě a já jen doufala, že to nemyslí vážně. „Určitě by se na něj hned vrhla!

    „Tady jsi!“ zajásala za mnou Martina a dloubla do mě. „Padáme, podívej se na hodinky.“

    „Já vím.“ Přikývla jsem a mávla na kluky, kteří se rozvalovali u stolu. Martina napodobila moje rozloučení a začali jsme se s Petrem v patách prodírat lidmi k východu.

    „Konečně čerstvý vzduch.“ Vydechla jsem, když jsme se konečně dostali ven a nadechli se po hodně dlouhé době zase nějakého kyslíku. S Petrem za ruku a za Martinina neustálého šveholení nám cesta utekla hrozně rychle. Naštěstí jsme to vzali spodem, tudíž jsme kamarádku doprovodili až k jejich domu a dále jsme s Petrem pokračovali sami. Martina se na mě významně usmála a aby Petr neviděl, ukázala mi zdvihnutý palec, na znamení, že mi drží pěsti.

    „Co budeš dělat zítra?“ odvážila jsem se zeptat, když jsme s Petrem došli k našemu domu a opřela se zády o zídku.

    „Ani nevím.“ Pokrčil rameny. „Ráno máme s klukama basket a pak uvidím.“

    „Tak se ozvi, když budeš mít čas, můžeme něco podniknout.“ Odvážila jsem se mu navrhnout, ale neodpověděl. Místo toho mě zase začal líbat a hladit po celém těle.

    „Nevezmeš mě ještě nahoru?“ zašeptal po chvíli, ale musela jsem odmítnout. Kdyby to zjistil táta, zabil by mě na místě!

   „Škoda.“ Pokrčil rameny, když jsem mu vysvětlila, že to nejde a pustil mě z náruče. „Tak ahoj.“

    „Jdeš ještě na diskotéku?“ zeptala jsem se ještě, když poodstoupil. Nemohla jsem si prostě pomoct.

    „Asi ne.“ Zavrtěl hlavou a mě spadl kámen ze srdce. Asi ne sice neznamená určitě ne, ale doufala jsem, že si to už snad cestou nerozmyslí.

   „Tak ahoj.“ Mávla jsem na něj.  Ještě chvíli jsem se dívala, jak mizí ve tmě a jeho kroky se ozývají ztichlou ulicí a pak zapadla do domu. Zula jsem si střevíce a co nejopatrněji vyšla po schodech do svého pokoje, abych někoho nevzbudila. Shodila jsem ze sebe oblečení, ze kterého byl cítit kouř a padla zády na postel. Opatrně jsem si přejela konečky prstů přes rty. Ještě stále jsem totiž cítila Petrovy doteky a bylo mi nádherně.

 

    „Lucie, jdi otevřít! Někdo zvoní!“ zaslechla jsem mamku a z kuchyně a vyběhla z koupelny.

    „Zvoní?“ optala jsem se pro jistotu, kdybych náhodou špatně slyšela a hlavně si v rychlosti upravovala účes do přijatelného tvaru.

    „Ano.“ Přikývla udiveně. „Jdi otevřít, mám ruce od těsta.“

    „Jasně.“ Odpověděla jsem a vrhla se k domovním dveřích. Tak Petr přece jenom přišel!

    „Ahoj.“ Pozdravil mě vesele návštěvník za dveřmi a já zhasla.

    „Ahoj.“ Odpověděla jsem Martině, která nechápala, proč jsem dveře otevřela s úsměvem od ucha k uchu a najednou dělám ksichty.

    „Jdu nevhod?“ optala se s pokrčením ramen, ale já jen zavrtěla hlavou a vtáhla ji dovnitř.

    „Ne, v pohodě, jen jsem si dělala iluze, že by třeba mohl přijít Petr. Když o tom teď ale přemýšlím, byl by to nesmysl. Říkal, že má dopoledne basket.“ Vysvětlila jsem ji.

    „To je Martina.“ Houkla jsem směrem do kuchyně, odkud zvědavě vykukovala mamka a zamířila ke schodům. „Jdeme ke mně do pokoje.“

    „Dobrý den.“ Pozdravila kamarádka, jako správně vychovaná dívka a pochválila mamce vůni, linoucí se z trouby. Věděla už za tu dobu, co k nám pravidelně docházela, že když má moje máma čas, dokáže upéct zázraky.

    „Ahoj.“ Odpověděla ji mamka vesele a prozradila, co se skrývá v horkovzdušné troubě. „Pak přijďte ochutnat.“

    „Určitě.“ Slíbila jí kamarádka s úsměvem a vykročila za mnou po schodech nahoru.

    „Tak jak?“ zeptala se mě, když dosedla na kraj postele a zadívala se na mě.

    „Co jako?“ podivila jsem se. „Na disku si snad byla, tak víš, co se dělo.“

    „Za prvé jsem s vámi nebyla pořád, takže nevím detaily a třeba nějaké zajímavé rozhovory, ale hlavně za druhé se ptám na to, co bylo pak… Pak, když jste se mě zbavili u nás doma a Petr doprovázel už jen tebe.“ Upřesnila o co jí jde. „Tak vyprávěj a přeháněj!“ pobídla mě po chvíli, když jsem se k ničemu neměla a opřela se pohodlně o zeď. Za záda si samozřejmě napěchovala jeden z polštářků, který se mi válel po posteli.

    „Nic nebylo, jestli myslíš, že na mě hned za rohem skočil.“ Pokrčila jsem rameny. „Chtěl sice jít nahoru..“

    „Ale?“ skočila mi do řeči.

    „Řekla jsem mu, že to nejde.“ Pokrčila jsem rameny. „Naši by mě zabili, kdyby to zjistili.“

    „A nebyl naštvanej?“ vykulila na mě Martina oči.

    „Asi ne.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Říkal jen, že je to škoda.“

    „A kdyby vaši nebyli doma, tak bys ho vzala nahoru?“ vyslovila otázku, která mi strašila v hlavě už od rána, když jsem o tom přemýšlela. Petrovi totiž určitě nešlo jen o to, v klidu si popovídat.

    „Nevím.“ Přiznala jsem. „Chodím s ním pár dní, jestli vůbec..“

    „Jak to? Jestli… Co blbneš?“ podivila se kamarádka. „To je snad jasný, že spolu chodíte, ne? Že tě oficiálně nepožádal, neblbni, to se pěstovalo na základce.“

    „Doufám, že se tam nevrátil.“ Pronesla jsem zamyšleně a zadívala se z okna.

    „Cože?“ vykulila Martina oči a zamávala mi před obličejem dlaní, abych se probrala. „Kam zase?“

    „Na tu diskárnu!“ vysvětlila jsem jí netrpělivě. „Ta mrcha by se na něj hned vrhla.Říkal sice, že je to jen sousedka a že spolu chodili kdysi dávno a neklapalo to, ale sama jsi viděla, jak se po něm plazila!“

    „Nedramatizuj to!“ okřikla mě Martina. „Nesmíš to všechno hned tak prožívat. Bavil se skoro celý večer jenom výhradně s tebou, tancovali jste, jak jsem viděla, tak jste se i líbali a objímali, tak o co sakra jde? Leony si skoro nevšímal, maximálně s ní mluvil, když s ním šla koupit to pití. A to se vnutila sama.“

    „Hrozně mě rozčiluje.“ Přiznala jsem. „Kdybys slyšela ty kecy, když zjistila, že musím v půl třetí domů. Že maminka počítá děti a jedno jí chybí!“

    „A taky řekla, že nevěděla, že je Petr na koťata.“ Připomenula mi Martina. „No a co? Vykašli se na ní a je to. Nevím co tě tak štve.“

    „Ona!“ vykřikla jsem netrpělivě.

    „Ty máš problémy.“ Zavrtěla Martina hlavou. „Taky se s ní už možná ani neuvidíš. To byla náhoda, že tam byla. Byl tam skoro každej, vždyť bylo poprvé otevřeno.“ 

    „Že ji neuvidím já, to je v pořádku, ale mě jde o to, aby se s ní neviděl Petr a to nebude tak jednoduchý.“ Osvětlila jsem Martině situaci. „Bydlí totiž vedle něj a Petr mi dokonce prozradil, že si jejich maminky odjakživa přály, aby spolu chodili.“

    „Na maminkách snad nezáleží, ne? A taky si říkala, že to už zkoušeli a neklapalo to.“ Rozhodila Martina ruce. „Přestaň bláznit.“

    „Když já ho tak miluju!“ zabořila jsem hlavu do polštáře a kamarádka mě sekla po zádech druhým.

    „No jo, maniak, já to věděla.“ Povzdechla si hraně a natřela mě s ním podruhé. Jako na povel jsme se rozřehtaly a mojí mamky si všimly, až když nakoukla mezi dveřmi do pokoje.

    „Vy tady máte nějak veselo, holky.“ Zakroutila hlavou. „Volám na vás už takovou dobu, aby jste šly ochutnat a vy nic.“

    „Už jdeme.“ Vyskočily jsme obě dvě najednou a vydaly se za ní poslušně do kuchyně. Kdo by si taky dal ujít maminčiny speciální řezy s čokoládovou polevou a ořechovou náplní, že?

    „Vůbec se neukázal.“ Postěžovala jsem si Martině při pondělní cestě do školy a nakopla velký kamen, který ležel uprostřed cesty. Samozřejmě jsem ihned zaúpěla bolestí, protože jsem si málem urazila palec, který mi vykukoval ze střevíců. Počasí se totiž zase vylepšilo a sluníčko na obloze slibovalo letní teploty.

    „Třeba neměl čas.“ Pokusila se mě uklidnit, ale nějak to nemělo ten správný účinek.

    „Celý víkend si nemohl udělat ani pět minut času, jo?“ podívala jsem se na ni a ušklíbla se. „Mohl aspoň zavolat.“

    „A dala si mu telefonní číslo, aha?“ ťukla se Martina do čela. „Nedala, co?“

    „Dneska existujou takový ty velký tlustý knížky, víš? Má to každá rodina, kde mají telefon a jmenuje se to telefonní seznam. Tudíž tam najdeš čísla všech, který podobný aparát také vlastní.“ Vysvětlila jsem jí polopaticky jako úplnému zaostalci.

    „Myslíš takový to velký žlutý.“ Přikývla a vzápětí zazdila veškeré moje naděje, že pochopila a souhlasí se mnou. „Tak ten my třeba nemáme.“ Dodala. „Nikdo ho totiž nebyl schopnej vyzvednout na poště a hlavně jsme ztratili taky tu poukázku na kterou ho vydávají.“

    „Vy jste ovšem ojedinělá rodina. V běžných domácnostech se takové věci nestávají.“ Břinkla jsem ji se smíchem po zádech.

   „To je fakt.“ Potvrdila po chvíli moji domněnku a začala mi líčit nejnovější akci, ke které došlo. „Takže táta si založil složenkou na telefon noviny, aby se nezapomněl vrátit k nějakému článku, protože si chtěl něco ověřit a poté ji tam zapomněl. Máma, která nesnáší, když se někde válí starý noviny, je po dvou dnech vzala a vyhodila i s tou složenkou, o které neměla nejmenší tušení. Uplynulo pár dní a táta se jal shromažďovat všechny účty, že je zaplatí přes internet. Samozřejmě té osudné od Telecomu se nedohledal. Když si vzpomněl, kam ji dal a máme se přiznala, co s novinami udělala, šli je oba svorně lovit do popelnice. “ ukončila vyprávění. „Já jsem pro jistotu předstírala, že se musím učit, aby mě do toho nechtěli zapojit.“ Dodala po chvíli se smíchem.

    „A našli?“ zeptala jsem se zvědavě, ale kamarádka jen zavrtěla hlavou.

    „Ne. Táta tam musel zavolat, aby mu poslali kopii.“

    „Aspoň se společně pobavili u popelnice.“ Mávla jsem rukou a zaostřila, protože jsme se blížily ke škole a já hledala Petra.

    „Ahoj.“ Přifařil se k nám najednou Martin a vsunul se mezi nás. „Jak je?“

    „Jde to.“ Odpověděly jsme mu dvojhlasně a dál mu nevěnovaly pozornost.

    „Nechceš nějaké další informace o Petrovi?“ otočil se ke mně s úšklebkem.

    „Ani ne.“ Usmála jsem se. „Myslím, že co jsem chtěla vědět mi řekl sám.“

    „Ale?“ podivil se. „To už jste tak daleko?“

    „Možná.“ Pokrčila jsem rameny a dál to nehodlala rozvíjet.

    „To sis teda pospíšil.“ Odfrkl. „A jakej je? Dobrej? Myslím v posteli.“

    „Jsi trapnej.“ Vydechla jsem, když jsem se na něj podívala a zjistila, že se tváří naprosto vážně a nedělá si srandu. „Tak daleko zase nejsme.“

    „To bych se divil.“ Pokrčil rameny. „Že by se Petr zahazoval s holkou, se kterou by nic nebylo?“

    Zalapala jsem po dechu, ale než jsem stačila cokoliv odpovědět, odpojil se od nás a jen nám mávnul na rozloučenou. Podívala jsem se na Martinu s vyvalenýma očima, ale ta jen zdvihla obočí a rozhodila ruce.

    „Nevšímej si ho.“ Poradila mi po chvíli, když se mi vrátila řeč a spolužáka jsem řádně sprostě okomentovala. „Je blbej.“

    „Kašlu na něj.“ Přikývla jsem a vrazila ramenem  do vchodových dveří. Zapadly jsme dovnitř do budovy a seběhly  pár schodů dolů k šatnám. Zula jsem se boty a vyšla na chodbičku, abych nakoukla do šatny třetí á. Loudalo se tam ale jenom pár děvčat, které klábosily o nějakém večírku a v místech, kde minule Petr seděl, nebyly ani žádné boty. Zklamaně jsem se vrátila k Martině, která si zrovna nazula pantofle a začala se po mě shánět.

    „Kam si šla?“ podivila se a společně jsme zamířily ke třídě, protože do zvonění zbývalo pár minut.

    „Podívat se, jestli tam není Petr.“ Mávla jsem rukou zpátky a když Martina otevřela pusu, aby se zeptala, jestli jsem ho našla, zavrtěla jsem rovnou záporně hlavou. Vešly jsme tedy společně do třídy a zapadly vedle sebe do lavice.

    „Ahoj.“ Opřela se o lavici Markéta, když jsem si vyndavala sešit a zamávala mi před nosem nějakým lístkem.

    „Co to je?“ podivila jsem se a začala lovit v tašce ještě penál.

    „Lístek do kina.“ Prozradila mi, ale já stále nechápala, o co jde.

    „Na co?“ pokrčila jsem rameny, když jsem zjistila, že se mi to nesnaží osvětlit.

    „Posílá to ho Matěj, je to zítra od osmi.“ Vtiskla mi ho do dlaně.

    „Počkej.“ Zarazila jsem ji a vrátila jí ho. „Za prvé žádného Matěje neznám a zítra v osm už mám jiný plány.“

    „Ale znáš.“ Mávla rukou. „Chodí vedle do třídy, trošku kulhá, spadl asi před rokem z koně a čeká ho ještě jedna operace.“

    „Vedle do prváku?“ podivila jsem se a Markéta přikývla. V tu chvíli se mi vybavil hubený chlapec s blonďatými vlasy. O přijímačkách měl ještě i berle. „Tak mu řekni, ať se nezlobí, ale nejdu.“ Odstrčila jsem její ruku, protože mi vnucovala lístek zpátky a pohodlně se opřela.

    „Proč ne?“ nechápala moje odmítnutí. „Bude ho to mrzet, už se na tebe několikrát ptal.“

    „A co že zrovna tebe?“ zeptala jsem se.

    „Bydlí kousek od nás na sídláku.“ Osvětlila mi, proč si zrovna ji vybral jako vyzvědačku a posla.

    „Fakt ne.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Na chození do kina i jinam už někoho mám.“

    „Tak nic.“ Sesunula se z lavice a zastrčila si lístek do kapsy. „Vyřídím.“

    V tu chvíli zazvonilo a já pustila radši celého Matěje a tenhle podivný nápad z hlavy. Jak ho mohlo něco takového napadnout? Posílat mi lístky po sousedce! Otevřela jsem radši sešit, abych si připomněla, co se do nás profesor pokoušel minule nahustit. V tu chvíli už se ale otevřely dveře a vyučující vešel. Ani nedošel pomalu ke stolku a už hlásil neočekávanou písemnou práci. Třídou se rozlehlo hlasité vydechnutí a profesor s úsměvem podal do prvních lavic štosy papírů se zadáním na rozdání. To nám ten den ale pěkně začíná, pomyslela jsem si a otevřela si znechuceně kuličkové pero.

    Opatrně jsem nakoukla mezi dveřmi do třetí á a rychle zkontrolovala celý prostor místnosti. Hned jak začala přestávka jsem se totiž rozhodla, že zajdu najít Petra a nikde jinde se mi to nedařilo. Takže jsem usoudila, že jediné místo, kromě záchoda, kde může ještě být, je jejich třída.

    „Kdo pak to k nám jde?“ všimnul si mého otálení nějaký kluk a upozornil na mě tak celou třídu dřív, než jsem stačila zjistit, kde se nachází Petr.

    „Je tady Petr?“ zakoktala jsem, když se ke mně obrátila snad celá třída a zrudla. V tu chvíli se vynořil Petr odněkud z druhé řady, kde se s někým vybavoval a vydal se mi vstříc.

    „Novej objev, Péťo?“ zakřičel odněkud dívčí hlas, ale on jen trhnul rameny.

    „Není ještě pod zákonem?“ přidal se další, ale někdo ho se smíchem usadil.

    „Těsně nad, když už chodí do prváku! Petr to má zmapovaný!“

    „Blbci.“ Usyknul Petr mezi zuby a vystrčil mě před sebou ze třídy na chodbu.

    „Ahoj.“ Usmála jsem se na něj, jak jsem uměla nejlíp, ale vypadal, že zrovna nemá nejlepší náladu.

    „Ahoj.“ Odpověděl mi, ale tvářil se, jako že zdržuji. Hned mi to dal také najevo. „Nemám moc času, musím se připravit na účetnictví. Chybí mi nějaký téčka.“ Zastrčil si nedbale ruce do kapes riflí a vykročil směrem k oknu.

    „Jen jsem tě chtěla vidět.“ Kuňkla jsem a bylo mi trapně. Doufala jsem, že mě obejme, políbí nebo tak něco, ale stáli jsme vedle sebe jako cizí. „Proč ses neozval o víkendu?“

    „Neměl jsem čas.“ Pokrčil rameny a pozdravil kluka, který zrovna procházel chodbou. Pak se opřel  ležérně o topení pod oknem a zadíval se na mě. „Říkal jsem, že mám basket.“

    „Myslela jsem pak.“ Špitla jsem a nenápadně se přesunula k topení, abychom se alespoň dotýkali.

    „Snad někdy jindy.“ Usmál se najednou a vlípnul mi krátkou pusu. „Už budu muset jít.“

    „A co třeba..“ pokusila jsem se ještě navrhnout termín, ale Petr zrovna spatřil nějakého spolužáka a přerušil mě.

    „Tomáši, počkej.“ Zavolal na něj. „Máš vypočtený mzdy v tom příkladu co byl na dnešek?“

    „Jasně.“ Přikývnul tázaný a mávnul před sebou sešitem, který měl zrovna s sebou. „Chceš to obšlehnout?“

    „Že váháš.“ Usmál se Petr a odlepil se od topení. „Dej mi to hned.“

    „Tak ahoj.“ Zavolala jsem na něj ještě, když jsem zjistila, že už se sešitem míří rovnou do třídy a nemá v úmyslu se vrátit ke mně.

    „Čau.“ Mávnul rukou, ale skoro se ani neotočil.  Mrzutě jsem se odlepila od zdi a zamířila k toaletám, kam předtím zapadla Martina.

    „Jsi tu ještě?“ Houkla jsem mezi kabinky a zatím se pokusila před zrcadlem upravit vlasy, protože se mi neposlušně kroutily. „Slyšíš, Martino?“

    „Jo.“ Ozvalo se najednou z jedné kabinky přidušeně. „Počkej chvíli, už jdu.“

    „Co tam děláš takovou dobu?“ křikla jsem na ní a zaslechla splachovadlo.

    „Ani se neptej.“ Vykoukla a vrhla se k umyvadlu, aby si opláchla ruce. „Kdoví z čeho včera máma tu sekanou upekla!“

    „Blbče!“ vyprskla jsem smíchy a pleskla ji po zádech.

    „A co ty?“ otočila se na mě. „Jak si dopadla. Našla jsi ho?“

    „Hm.“ Zabručela jsem neochotně. „Ale neměl moc času. Musel se připravit na účto.“

    „Že by pilný student?“ zvedla Martina udiveně obočí. „To teda čumím.“

    „Každý na to nekašle jako ty, dušinko!“ upozornila jsem ji jemně na její vztah k učivu.

    „Jenže já jsem inteligentní od přírody, víš!“ cvrnkla mi do nosu. „Já se nepotřebuju šrotit.“

   „No jo, ty geniální dítě.“ Vzdychla jsem. „Tak už radši pojď, nebo nestihneme češtinu. Pochybuju, že by třídní měla pochopení, kdybys jí vysvětlila, že jsi měla doma sekanou ze psa a je ti nyní nevolno!“

    „Ale zkusit by se to mohlo.“ Zasmála se. „Literaturu klidně vynechám!“

    „To ti věřím, ale asi to neklapne. Takže poběž.“ Vystrčila jsem ji před sebou ze dveří a v rychlosti jsme seběhly schody do patra, kde se nacházela naše třída.

    „Ahoj.“ Pozdravil chlapec, který v tu chvíli vykoukl z vedlejší třídy a já v něm ihned identifikovala Matěje.

    „Ahoj.“ Odpověděly jsme mu s Martinou dvojhlasně a kamarádka pomalu otevřela dveře od naší třídy. Ve chvíli, než jsme zapadly do místnosti jsem uviděla, že Matěj otevírá pusu k nějakému dotazu, ale raději jsem dělala, že jsem si ničeho nevšimla a zmizela v útrobách naší třídy za kamarádkou. Už jsem jen zahlédla jak nešťastně sklapnul a vzdal se veškerých pokusů k navázání další konverzace.

       

    „Ty prej chodíš s Petrem Koutským, jo?“ přišla k naší lavici o přestávce Iveta a tázavě se na  mě zadívala.  „Je to pravda?“

    „Proč tě to zajímá?“ podivila jsem se a rafla si z jablka, které jsem si právě přeleštila o rukáv, až mi vystříkla šťáva až na bradu.

    „Tak.“ Pokrčila rameny. „Zajímá mě, jestli to není kec.“

    „Není.“ Přimhouřila jsem oči a čekala na reakci. „Máš snad něco proti tomu.“

   „Ani ne.“ Zasmála se. „A jak dlouho se s ním znáš?“

   „Co je to za dotazy?“ vložila se do hovoru Martina a poklepala si významně na čelo. „To je snad inkvizice, nebo co?“

     „Ne.“ Zvedla se Iveta z předklonu a usmála se. „Já jen, že jsem mluvila s Leonou a tý to připadalo divný.“

    „S Leonou?“ zakuckala jsem se. „A co jako jí na tom připadalo divný.“

    „Že prý Petr není na koťata a nechápe co s tebou má za úmysly.“ Vysmála se mi do očí a mě bylo jasné, že použila přesně Leonina slova. Ty koťata mi byly úplně jasný.

    „Řešíte Péťu?“ přistoupil k lavici náhle i Martin a já už toho měla dost.

    „Dejte mi pokoj, oba!“ rozkřikla jsem se na ně. „Mám tak náladu na takový blbý kecy!“

    „Tak sorry.“ Pokrčila Iveta rameny a vzdálila se. Martin se jenom ušklíbnul a dřepnul si na lavici.

    „Mám dojem, že děláš chybu, děvče.“ Pousmál se.

    „Až budu chtít něco vědět, tak se tě zeptám!“ odvětila jsem chladně a zvedla se. Okusek od jablka jsem obloukem zahodila do míst, kde jsem tušila koš a dokonce se mi ho podařilo i trefit

.   „Přijdu za chvíli.“ Houkla jsem ještě na Martinu, která se pokusila zvednout a vyšla jsem ze třídy.

    „Debil.“ Vydechla jsem si polohlasně, když jsem byla na chodbě a abych se trošku uklidnila, třískla s dveřmi.

    „Ahoj Lucie.“ Zaslechla jsem náhle za sebou a  otočila se. Panebože, Matěj! To mi ještě scházelo, pomyslela jsem si a zavrčela mu něco na pozdrav. Neobtěžovala jsem se ovšem ani zpomalit a chlapec se se mnou jen obtížně pokoušel udržet krok. Jeho kulhání mi teď nejspíš trošku vadilo.

    „Myslel jsem, jestli sis to nerozmyslela s tím kinem.“ Pokusil se mě zastavit, ale já jak byla v ráži se mu vytrhla.

    „Dejte už mi laskavě všichni pokoj!“ okřikla jsem ho a rozběhla se k šatnám. Matěj zůstal chvíli stát bezradně uprostřed chodby, ale pak mu nejspíš došlo, že nemá cenu mě honit a vrátit se pomalu do jejich třídy. Vlítla jsem do šatny a posadila se těžce na lavičku. Co sakra všichni dneska mají za problém! Složila jsem hlavu do dlaní a pokusila se přivolat si k sobě Petrovu tvář. Jeho dotyky, jak mě objímal a líbal na diskotéce, ale příliš se mi to nevedlo. Míchal se mi do toho jeho dnešní odmítavý a prázdný výraz.

    „Ahoj.“ Zvolala jsem náhle překvapeně, protože jsem ho uviděla projít kolem. Rychle jsem vyskočila z lavičky a vrhla se na chodbičku.

    „Čau.“ Pozdravil mi o poznání s lepší náladou a dokonce přidal i úsměv.

    „Kam jdeš?“ zeptala jsem se, když zamířil k šatně a vyhrabal pod lavičkou svoje boty.

    „Padám k zubaři a pak už se na to asi vykašlu.“ Prozradil mi. „Vracet se na dvě hodiny výpočetky asi nemá smysl.“

    „Taky bych si dala říct.“ Pokrčila jsem rameny a dosedla k němu na lavičku. „Už máme jen chemii, která mě moc nebere a pak matematiku.“

    „Tak pojď se mnou.“ Zasmál se a přitáhnul mě k sobě. Ucítila jsem jeho vůni a rozklepaly se mi kolena. Čekala jsem co bude a v tu chvíli jsem ucítila jeho rty na svých. Jaký rozdíl ve srovnání s naším dnešním rozhovorem před jejich třídou!

    „A jak to mám udělat?“ zašeptala jsem a opřela se o něj hlavou. Chtěla jsem si vychutnat každý dotek.“

    „Nahlaš, že je ti špatně a je to.“ Pohodil hlavou. „Nebo, že tě bolí zub a půjdeš se mnou. U zubáka se necháš jen prohlídnout, abys měla razítko do omluvňáku a je hotovo.“

    „Ty se nějak vyznáš.“ Zasmála jsem se. „Používáš to často?“

    „Jak kdy.“ Ušklíbnul se. „Ale někdy se to opravdu hodí!“

    „A počkal bys na mě?“ zeptala jsem se s napětím a Petr ochotně přikývnul.

    „Jasně, aspoň nepůjdu sám a pak můžeme někam zajít.“

    „Tak tady vydrž, já to zařídím.“ Usmála jsem se a vlepila mu krátkou pusu. „Počkej tady.“

    „Jo.“ Slíbil ochotně a opřel se pohodlně o pletivo.

    Rozběhla jsem se chodbou do třídy, abych to stihla celé před zvoněním a ihned se vrhla k lavici. V rychlosti jsem si naházela věci do tašky a naklonila se k Martině, která mě jen nechápavě pozorovala.

   „Je mi blbě, jdu to říct třídní a domů.“ Vysvětlila jsem jí.

   „Co je ti?“ lekla se. „Chceš doprovodit.“

   „Nic.“ Uklidnila jsem ji šeptem. „Petr na mě čeká v šatně, jdeme spolu k zubaři.“

   „Cože?“ nepochopila ihned situaci. „K jakýmu zubaři?“

   „Já ho doprovodím k zubaři. On tam jde doopravdy a je už omluvenej z vyučování.“ Vysvětlila jsem jí. „Já teď skočím do sborovny a řeknu třídní, že mi bolí zub, nebo je mi špatně, aby mě pustila a půjdu s ním. Nehodlá už se pak vracet na další hodiny stejně jako já a někam spolu zajdeme.“      

    „No nazdar.“ Povytáhla Martina obočí. „Trochu riskantní, ale držím palce. Tak čau.“

    „Ahoj.“ Rozloučila jsem se a vyběhla rychle zase na chodbu, abych se nesrazila s vyučujícím, protože už se rozeznělo zvonění.

     „Prosím vás, je tady paní profesorka Záhorská?“ zeptala jsem se a nasadila  zkroušený výraz, když mi po zaklepání na sborovnu otevřel nějaký profesor.

    „Jistě.“ Přikývnul. „Hned ji zavolám.“

Pokusila jsem se ještě vylepšil svůj trpící výraz a očekávala napjatě její příchod.

     „Dobrý den.“ Pozdravila jsem, když se objevila mezi dveřmi.

    „Stalo se něco Lucie?“ podivila se. „Proč nejsi na hodině?“

    „Paní profesorko, mě strašně rozbolel zub.“ Zatvářila jsem se nešťastně. „Mohla bych jít k zubaři?“

    „Ale jistě.“ Přikývla ihned ochotně. „To je samozřejmé. U dalších vyučujících tě omluvím.“

    „Děkuji.“ Zašeptala jsem vděčně. „Nashledanou.“

    „Nashledanou.“ Rozloučila se se mnou a já se nenápadně šourala z jejího dohledu. Když se za ní zase zaklaply dveře do sborovny, rozběhla jsem se rychle k šatnám.

    „Tak můžeme.“ Nakoukla jsem k Petrovi, který se rozvaloval po lavičce a vlítla k nám, abych se přezula.

    „To bylo docela rychlý.“ Pochválil mě nadšeně a přehodil si batoh přes jedno rameno. „Tak teda padáme.“

    „Tak kam půjdeme?“ zeptala jsem se Petra, když jsme vyšli se střediska od zubaře, kde on podstoupil nějaký zákrok a já se jen nechala prohlédnout, abych měla razítko do omluvenky.

    „Co třeba k nám.“ Navrhnul ihned a já trošku ztuhla. Měla jsem na mysli spíš nějakou cukrárnu nebo tak něco, ale Petr už mě vlekl za ruku směrem k sídlišti.

    „A není nikdo doma?“ zeptala jsem se pro jistotu, protože setkat se s nějakým členem jejich rodiny, by asi bylo nad mé síly.

    „Kdyby byl, tak tě tam netahám.“ Poznamenal a zakroutil hlavou. „Neboj, užijeme si to.“

Hlavou mi bleskla Martinova poznámka z rána o posteli a o tom, že se Petr nezahazuje s kaťatama. Raději už jsem nic neříkala a poslušně ho následovala.

    „Udělej si pohodlí.“ Pobídnul mě, když jsme vyjeli výtahem do druhého patra a Petr odemkl dveře od třípokojového bytu, abychom mohli vejít do jeho pokoje. Na židli se válela kupa oblečení, takže jsem neměla příliš na výběr kam se posadit. Opatrně jsem se usadila na rohu postele a složila ruce do klína. Připadala jsem si jako blbec.

    „Říkal jsem pohodlí.“ Skočil ke mně, když si všimnul, jak tam ztuhle sedím a povalil mě na záda. Pak mi ihned vsunul pod tričko ruce a já ucítila jeho nenechavé ruce na prsou. Než jsem stačila zaprotestovat, měla jsem zacpaná ústa. Drtil mě vášnivými polibky, ale já se nedokázala uvolnit a vychutnat si je jako na diskotéce. Rozum mě varoval, že jestli ho včas nezastavím, zajde příliš daleko. V tu chvíli si stáhnul tričko, přitisknul se ke mně a rozepnul mi postranní zip na sukni.

    „Ne.“ Zamumlala jsem, ale Petr mě nebral příliš v úvahu.

    „Psst.“ Položil mi prst přes rty a zavrtěl hlavou. „Bude se ti to líbit.“

    „Ale já..“ pokusila jsem se znovu vzdorovat, ale nenechal mě domluvit. Jedním pohybem ze mě stáhnul tričko a vysvobodil moje ňadra z elastické podprsenky.

    „Jsi krásná.“ Usmál se a začal mě znovu líbat a hladit po celém těle. Jeho doteky mě strašně vzrušovaly, ale vzadu v hlavě pořád klinkal zvoneček, který mě varoval. Bohužel velice rychle utichnul a já nechala Petra, ať si se mnou dělá, co chce. Podlehla jsem jeho hlazení na těch správných místech, které mě rozpalovaly až do běla a když ze mě chtěl stáhnout sukni, ochotně jsem se prohnula v zádech, abych mu to usnadnila. Pak jen na chvíli přiskočil k oknu, aby ztlumil světlo žaluziemi a stáhnul ze sebe kalhoty.

    Uviděla jsem, jak je vzrušený a bylo mi jasné, že pokud ho teď nezastavím, dovedeme to až do konce.

   „Já.“ Vzdychla jsem, ale Petr jen zavrtěl hlavou.

   „Nemluv.“

   „Já jsem ale panna.“ Vydechla jsem rychle a Petr se mi zadíval na okamžik do očí.

   „Nebude to bolet, neboj.“ Usmál se a stáhnul ze mě kalhotky.

Pak už si pamatuji jen okamžik bolesti, i když sliboval, že žádnou neucítím a všechno ostatní mi splývá. Veškeré představy o mém prvním milování při svíčkách a ostatní romantické obrázky vzaly za své. Kdyby mi někdo ještě ráno řekl, co dneska udělám, vysmála bych se mu. Teď když bylo po všem, jsem nedokázala pochopit, že jsem to opravdu udělala. Že jsem Petrovi dovolila, aby si se mnou dělal, co chce.

    „Líbilo se ti to?“ zeptal se po chvíli a pohladil mě lehce po prsou. „Mě jo.“ Jen jsem neznatelně kývla a otočila se na bok, abych ho mohla obejmout.

    „Miluješ mě?“ zeptala jsem se naivně a Petr se jen zasmál.

    „Jasně.“ Vlepil mi pusu a vymanil se z mého objetí, aby se mohl dojít umýt do koupelny. Sledovala jsem, jak beze studu vstal a nahý odkráčel z pokoje. Přitáhla jsem si na sebe deku, která ležela složená na kraji postele a aspoň trochu se s ní přikryla.

    „Dojdi se umýt.“ Přikázal mi, když  se vrátil a začal ze země sbírat kousky svého oblečení. Zahalila jsem se do deky a pokusila se kolem něj projít ven z pokoje směrem, kde jsem tušila koupelnu.  Se smíchem mě ale chytil a zatáhl za deku, aby mě z ní vybalil.

    „Přede mnou se snad teď stydět nemusíš.“ Zavrtěl hlavou. „Náhodou máš super postavu.“

Na lichotku jsem ani nereagovala a raději se nahá vrhla ke koupelně. Když jsem se vrátila do pokoje, Petr už seděl na posteli oblečený a s úsměvem klidně sledoval, jak hledám kolem dokola kalhotky. Natáhla jsem si aspoň rychle sukni, která ležela hozená na židli a podprsenku, která se válela na zemi u postele a pokoušela se dál.

    „Kašli na ně.“ Stáhnul mě Petr najednou na svůj klín a vyjel mi rukou od kolene až pod sukni, kde jsem nic neměla. Zachvěla jsem se a nechala ho pokračovat, i když jsem jen neznatelně sevřela kolena k sobě. „Bylo to skvělý.“ Zopakoval pochvalu a začal mě znovu líbat. „Nedáme si opáčko?“

    „Budu muset domů.“ Zalétla jsem pohledem k hodinám, které stály na stolu. „Škola už taky skončila.“               

    „Tak si to zopakujeme někdy jindy.“ Pokrčil rameny a pustil mě ze sevření. „Škoda.“

    Škoda, pomyslela jsem si, tak tohle už použil jednou. Když mě doprovodil z diskotéky a myslel si, že ho pozvu nahoru. V tu chvíli jsem nevěděla, co se ve mně děje. Připadala jsem si hrozně divně. Na jednu stranu mi nevadilo, že jsem se s Petrem milovala a dokonce se mi to i líbilo, ale na druhou, když jsem si pomyslela jak k tomu došlo, nechápala jsem se.

    „Tak ahoj.“ Líbnul mě Petr do vlasů a přetrhl tak tok mých myšlenek. „Uvidíme se.“

    „Ahoj.“ Rozloučila jsem se a nazula si boty. Pak už jsem na něj jen mávla a vlezla do výtahu, který zůstal v patře. Nejspíš ho nikdo od našeho příchodu ještě nepoužil. Stiskla jsem tlačítko a opřela se o chladnou umakartovou stěnu. Lucie, ty šílenče, otitulovala jsem se v duchu, ale pak se mi rozlil na tváři úsměv. Bylo to přece tak krásný a Petr mě má určitě rád! Co rád, miluje mě!

    „Ahoj Martino.“ Ozvala jsem se do sluchátka, když jsem vytočila kamarádky číslo a zaslechla na druhém konci obligátní prosím.

    „Zdar simulante.“ Pozdravila mě zvesela. „Není ti už příliš špatně? Myslíš, že jsi schopná udržet sluchátko v ruce a dokonce se mnou vést i rozhovor?“

    „Ne, záhadně se to zlepšilo.“ Zalaškovala jsem. „Něco zajímavýho nebo důležitýho ve škole?“

    „Co by mohlo být ve škole asi  zajímavého kromě přestávek?“ vyprskla smíchy. „Jestli bylo někde něco zajímavého tak určitě ne ve škole, ale tam, kam jste se uchýlili s Petrem.“

    „Tak to máš pravdu.“ Potvrdila jsem zamyšleně její odhad. „Nechceš k nám přijít? Po telefonu nemůžu detaily.“

    „Jsem tam coby dup.“ Ujistila mě. „A jsem jedno velký ucho.“

    „Tak poběž.“ Pobídla jsem ji. „Zatím zdar.“

    „Čau.“ Rozloučila se spěšně a zaklapla sluchátko. Lehla jsem si zatím na postel a podívala se na hodiny. Když si pospíší, je tady tak do pěti minut maximálně. Ale  jelikož jsem jí něco málo naznačila a ona je zvědavka zvědavá, bude tady tak za tři.

    Když jsem dorazila domů a musela namačkat kód, protože jsem byla první, hned mě napadlo, že zavolám Martině a podělím se s ní o nové zkušenosti. Už odmala jsme si vyprávěli o všem, co se které přihodilo do nejmenších detailů. Zamyšleně jsem se posadila a uhladila si sukni. Prohrábla jsem si vlasy a pokusila se o svůdný úsměv sama na sebe, protože přímo proti mně byla zrcadlová skříň. Když jsem uslyšela zvonění, leknutím jsem s sebou trhla.  

    „Už letím.“ Zakřičela jsem ho chodby a v rychlosti seběhla schody. Brala jsem je pro jistotu po třech, aby to tak dlouho netrvalo a Martina za dveřmi nevystála důlek, jak vždycky vyhrožovala, když musela zvonit podruhé.

    „Čau.“ Uvítala jsem ji udýchaně. „Pojď dál.“

    „Nezdržuj se zdvořilostmi.“ Odbyla mě a zula si boty. „Radši vyprávěj a přeháněj.“

    „Ale no tak.“ Pokusila jsem se ji trošku umírnit. „Snad se aspoň přesuneme z chodby do mého pokoje.“ Ukázala jsem posunkem směrem po schodech z haly nahoru do patra.

    „Tak padej.“ Pobídla mě nepříliš nadšeně a vyběhla za mnou fofrem schody pokryté kobercem.

    „Tak už!“ kývla na mě, když se usadila se zkříženýma nohama na  mojí posteli a napjatě se na mě zadívala. „Kam jste šli?!“

   „Je na mě něco jinýho?“ postavila jsem se ze židle a roztáhla ruce. Schválně jsem ignorovala její otázku a  několikrát jsem se zatočila po místnosti. Martina po chvíli pochopila.

    „No nekecej!“ vydechla. „To si děláš srandu?“ Nedávno jsme se totiž bavily o tom, jestli se holka změní  nějak navenek, když už nebude panna. „Kde?“ zajímaly jí ihned detaily. Posadila jsem se zpátky na židli a usmála se.

    „Nebudeš mi věřit, ale hned po tom, co jsme vypadli od zubaře, mi Petr nabídnul, že bychom mohli zajít k nim.“

    „V tu chvíli už ti muselo být jasné o co mu jde.“ Přerušila mě Martina a pokývala vážně hlavou.

    „Nepřerušuj.“ Okřikla jsem ji. „Nebo ti nic neřeknu.“

    „Už mlčím.“ Špitla a předvedla, jak si zamyká rty a klíček zahazuje, jako když jsme byly malé. Pustila jsem se tedy do líčení každého detailu a pozorovala jak Martině vylézají pomalu ale jistě oči z důlků. Ke všemu jsem si sice přimyslela trošku romantiky, protože jsme o ní snily obě dvě, ale jinak jsem jí  věrně vypodobila všechno.

   „Ty brďo.“ Vydechla když jsem skončila a sklapla pusu. „Ty jsi teda odvaz!“

   „Jednou to přijít muselo.“ Pokrčila jsem rameny.

   „Ale vždycky jsi tvrdila, že budeš s klukem chodit aspoň dva měsíce, než dojde k něčemu intimnímu.“ Připomněla mi mojí zásadu, kterou jsem hlásala ještě o prázdninách.

    „Měly jsme trochu naivní představy.“ Pokrčila jsem rameny. „Myslíš že by Patrik čekal celý dva měsíce, kdyby s tebou začal chodit? Těžko! Kluci jsou úplně jiný a hlavně je mu už skoro osmnáct, tak co bys chtěla.“

    „Kdyby  mě měl rád, tak by počkal.“ Vedla si Martina svou. „I když je pravda, že už to dneska funguje asi všechno o hodně rychleji než za našich babiček.“

    „To bych řekla.“ Přikývla jsem a obě jsme vyprskly smíchy.

    „A řekl ti pak, že tě miluje?“ zeptala se ještě Martina a já poprvé zalhala.

    „Jasně.“ Přikývla jsem. „Několikrát.“ Pravda však byla taková, že já se zeptala a on se zasmál. Jasně jde těžko pokládat za nadšené ano a hlavně kluků se na takovéhle věci nemá ptát, jak mě jednou poučila starší kamarádka. Neradi prý říkají taková slova.

    „Ty se máš.“ Vydechla kamarádka zasněně a podepřela si bradu. „Já se takovýho kluka v životě nedočkám!“      

      

    „Kam pak si včera tak záhadně zmizela?“ opřel se mi Martin o přestávce o lavici a zatvářil se, že není nic jiného na světě, co by ho zajímalo víc.

   „Co je ti do toho?“ ušklíbla jsem se. „Byla jsem řádně omluvená.“

   „Já jen, že jsem tě viděl odcházet.“ Podotknul.

   „No a?“ nechápala jsem, kam míří. „Šla jsem k zubaři.“

   „Sama?“ protáhl zpěvavě a v tom mi to došlo, jestliže mě viděl z okna, viděl i Petra, protože jsme odcházeli společně. „Myslím, že jsem tě zahlédl s jistým klukem ze třeťáku.“ Dodal po chvíli a já jen pokrčila rameny.

   „Náhoda.“ Usmála jsem se na něj líbezně. „Zrovna šel taky.“

   „Tak to jo.“ Poplácal mě po rameny. „Já už jsem myslel, že tě hned za rohem zatáhl někam do křoví.“

    „Blbče.“ Podotkla jsem na jeho adresu a vstala z lavice. Martina se bavila někde opodál se spolužačkami, takže jsem na ni ani nečekala a opustila třídu.

    „Nebo snad ty jeho?“ zavolal na mě ještě Martin, když jsem za sebou zavírala dveře, ale už jsem jeho výlevy ani raději nekomentovala.

    „Ahoj.“ Pozdravil mě Matěj, který se opíral na chodbě o topení u okna a já ho začala podezírat, že tam na mě snad číhá.

    „Čau.“ Odpověděla jsem mu a chtěla jít dál, ale zadržel mě.

    „Nechceš zadání písemky z ekonomiky?“ nabídl mě náhle bez jakéhokoli úvodu.

    „Co?“ podivila jsem se. „Kde bys ho vzal.“

    „My jsme měli ekonomiku teď a profesor zadání ve třídách nemění, to už mám zjištěný.“ Vysvětlil mi s úsměvem. „Tak chceš?“

    „NO jo, ale jaký máš oddělení.“ Zapochybovala jsem.

   „Já jsem áčko jako ty, neboj, mám to zmapovaný.“ Usmál se a podal mi papír.

   „Ty dokonce víš, kde sedím?“ Zavrtěla jsem nechápavě hlavou a vzala si od něj zadání. Pak jsem se ale zarazila a pozorně se na něj zadívala.

    „Co za to?“ napadlo mě, že to nebude jen tak.

    „Nic.“ Pokrčil zase rameny. „Pro tebe to dělám rád, máš tom rovnou i odpovědi a výpočty, abys to nemusela hledat.“

    „Fakt?“ podivila jsem se a rozvinula si papír vytržený z linkovaného sešitu. Drobným písmem, až moc hezkým a úhledným na kluka, tam bylo pět zadání a pod každým buď odpověď nebo výpočet. „Tak dík.“ Usmála jsem se na něj a zastrčila si složený papírek do kapsy.

    „Snad jen někdy to kino třeba vyjde.“ Křiknul za mnou, když jsem se vydala směrem, kam jsem před tím spěchala a já jen rozhodila rukama. Markéta mu přece měla vyřídit, že už někoho mám, tak to snad musí pochopit.

    Vyběhla jsem schody do druhého patra a ke svojí nezměrné radosti spatřila u nástěnky Petra. Stál tam sice ještě s nějakým klukem, ale bez otálení jsem se k němu vrhla.

    „Ahoj.“ Chytila jsem ho zezadu kolem pasu, až  s sebou trhnul.

    „To si ty?“ podivil se, jako kdyby na tom bylo něco extra divného.

    „V celé své kráse.“ Zalaškovala jsem a jeho kámoš se pobaveně ušklíbl.

    „Už musíme.“ Odlepil se Petr najednou od nástěnky a ani se na mě pořádně nepodíval. „Máme bankovnictví na počítači. Musíme do učebny nahoru.“

    „Aha.“ Přikývla jsem chápavě a pokrčila rameny. „Uvidíme se po škole?“

Petr jen lehce kývnul a Luboš, jak ho oslovil, si mě najednou pozorně prohlídnul od hlavy až k patě.

    „Tak čau.“ Rozloučil se se mnou a společně s Lubošem odcházeli chodbou pryč.

    „Kdo to je?“ zaslechla jsem ještě, jak se ptá Petra a na okamžik ztuhla, aby mi neušlo ani slovo.

    „Ale, jedna holka z prváku.“ Mávnul rukou a já strnula. Jedna holka z prváku!

    „Docela tě uhání co?“ uchechtnul se Luboš jeho odpovědi a Petr jen pokrčil rameny. Došourala jsem se k zábradlí a pomalu sešla schody zpátky do našeho patra. Matěj ještě seděl na okně, ale přešla jsem kolem něj jako duch a zapadla do naší třídy.

    „Co je?“ zeptala se Martina, ale jen jsem trhla rameny a rozbalila jsem před sebou papírek od Matěje, abych aspoň nezvorala písemku z ekonomiky. Postupně jsem si pročetla všechny otázky, pokusila se zapamatoval odpovědi a zastrčila zadání do kapsy.

To musím zvládnout!    

   

  

 

   „Už tady na tebe čekám.“ Přiskočila jsem k Petrovi, když vyšel ze školy a srovnala s ním krok. My jsme sice končili o hodinu dřív, ale já si domů jen pěkně zanesla věci, doprovodila Martinu a vrátila se zpátky ke škole.

   „Hm.“ Zabručel a před vraty mávnul na kluky, kteří se odpojili a dál pokračovali na druhou stranu ulice.

   „Máš čas?“ vyzvídala jsem. „Mohli bychom někam zajít.“

   „Hm.“ Zabručel znovu a já se začala cítit jako idiot.

   „Proč si Lubošovi neřekl, že spolu chodíme?“ zeptala jsem se po chvíli napřímo a napjatě čekala na odpověď. Když se mi jí nedostala, rozhodila jsem nechápavě rukama. „Chodíme spolu, ne?“

    „Jasně, že jo.“ Přikývnul. „Jenom mám dneska blbou náladu. A radši za mnou ve škole nechoď, kluci mají blbý kecy.“

    „A to ti vadí?“ podivila jsem se.

   „Docela jo.“ Přikývnul a přehodil si tašku na druhé rameno.

   „To vypadám tak blbě?“ zhrozil jsem se. „Stydíš se za mě nebo co?“

   „Ale ne.“ Obrátil oči v sloup. „Ale jsi ještě kotě.“

   „Pane Bože!“ zaúpěla jsem. „To už jsem někde slyšela.“

   „Kde?“ podivil se. „Já ti to ještě neřekl.“

   „Ty ne, ale Leona něco takového naznačovala na diskárně. Že prý nejsi na koťata.“ Prozradila jsem mu. „A Martin od nás ze třídy mě před tebou zase varoval.“

   „Na Leonu kašli!“ mávnul rukou. „A Martin je kretén. Měl už blbý kecy na basketu.“

   „Tak půjdeme k nám?“ navrhnul po chvíli a já ihned souhlasila. „Nikdo není doma.“ Mrknul na mě a chytil mě konečně za ruku. V tu chvíli mi došlo, že mu nejspíš půjde zase o sex. Na druhou stranu mi to ale tak moc nevadilo.

   „Mohli jsme na chvíli třeba do cukrárny.“ Pokusila jsem se ještě navrhnout, ale už předem jsem věděla, že na tom nebudu trvat. „Mám na něco chuť.“

   „Máma včera pekla, jsou tam dobrý čokoládový řezy.“ Usmál se. „Celej plech, můžeš si dát do nosu.

   „Tak jo.“ Souhlasila jsem tedy a poslušně vedle něj cupitala dál. Skoro celou cestu jsme mlčeli. Ani jsem se nepokoušela navázat hovor, protože se Petr tvářil tak, jako když o něčem vážně  přemýšlí a já nevěděla, jak začít.

   „Tak jsme tady.“ Odemknul dveře do bytu a postrčil mě před sebou do pokoje. „Sedni si.“ Pobídnul mě.

    Posadila jsem se na kraj postele jako minule a Petr zaběhnul do kuchyně. Rozhlížela jsem se zvědavě po pokoji, protože jsem si ho minule ani nestačila pořádně prohlédnout. Za skleněnou vitrínou se vyjímal nějaký diplom a taky zlatá medaile. Pak jsem si všimla fotky celého družstva a pochopila, že se to týká nejspíš basketu. Stůl byl celkem uklizený, jen na jedné straně bylo poházeno několik propisek a barevných fix. Kromě skříně mu na odkládání sloužila nejspíš i židle, protože byla plná oblečení jako minule.Zaostřila jsem na skříňku, kde bylo zastrčeno ještě několik dalších fotografií, ale v tu chvíli se vrátil Petr s talířkem, kde měl nakrájené čokoládové řezy a strčil mi ho do ruky.

   Za chvilku už jsme se se smíchem navzájem krmili a čokoládový krém si mazali po celém obličeji.

    „Ty jsi tak sladká.“ Zasmál se Petr a slíznul mi z nosu světlou čokoládu, kterou mi tam před chvílí máznul. Pak sebral z postele talířek, který jsem tam odložila a odsunul ho na stůl, který stál opodál. „Ještě tady máš čokoládu.“ Zašeptal a přejel mi prstem přes rty. „Musím ti ji olízat.“

    Zasmála jsem se, protože mě zároveň pošimral po žebrech a nastavila mu ústa k polibku. Za chvíli jsem splynuli v objetí a začali odhazovat kousky oblečení všemi směry. Tentokrát ale Petr rozendal chundelatou deku a mohli jsme se přikrýt.

    „Miluju tě.“ Zašeptala jsem, ale Petr mě místo odpovědi políbil na bradavku, kterou právě odhalil a začal se věnovat plně mému tělu, které už se chvělo nedočkavostí. Rozpaloval mě na nejvyšší míru, až jsem tomu ani nechtěla věřit. Nevěděla jsem, že dokážu cítit tak intenzivně obyčejné doteky.

    Za půl hodiny už jsme odpočívali vedle sebe na posteli pod dekou, oba zpoceni, ale na tváři nám pohrával spokojený úsměv. Přehodila jsem přes Petrovu nahou hruď ruku a cítila jsem se prostě skvěle. Pod rukou mě tepalo jeho srdce a kůže hřála do dlaně. Naopak na svém zadečku jsem cítila jeho ruku, která mě příjemně šimrala.

    „Jsi skvělá.“ Pochválil mě po chvíli a já se zachvěla, protože mě rukou zajel mezi stehna. Pochopila jsem, že bude ještě nějaké pokračování a opravdu bylo!       

 

    „Ahoj tati.“ Pozdravila jsem otce, který se rozvaloval na křesle před televizí, když jsem přišla domů a z údivem zjistila, že dneska jsem to já, kdo přišel poslední. „Nějak brzy.“ Podotkla jsem.

   „Čau.“ Odpověděl mi a zdvihl obočí. „Brzy? Je půl šesté.“

   „Aha.“ Pokrčila jsem rameny, když jsem si zkontrolovala hodinky. Zdržela jsem se u Petra o něco déle, než jsem předpokládala. „Maminka už je taky doma?“

   „Jo, je v kuchyni.“ Přikývnul a zesílil zvuk, protože právě skončil blok reklam a začal fotbal. Obrátila jsem oči v sloup a vydala se do kuchyně. Bylo mi jasné, že dokud neskončí poločas, nebude už s tátou žádná řeč.

   „Ahoj.“ Nakoukla jsem do kuchyně a když jsem u sporáku opravdu objevila mamka, vešla jsem dál.

    „Ahoj.“ Odpověděla mi vesele. „Jdeš mi pomoct?“

    „Co děláš?“ zeptala jsem se napřed prozíravě, aby mi například nečekalo škrábání brambor, ale bylo mi přiděleno pouze míchání polevy na moučník. „Co to bude?“ optala jsem se a sklonila se k troubě, abych se podívala skleněným průhledem.

    „Čokoládové řezy.“ Odpověděla mi a já vyprskla smíchy, protože jsem si vzpomněla na Petrovo krmení.

    „Co je na tom k smíchu?“ podivila se, ale já jen mávla rukou.

    „Ale nic.“ Odbyla jsem ji a raději se zadívala do hrnku na polevu. „Už se těším. Ňam, ňam.“

    „Kdes byla celé odpoledne?“ změnila najednou mamka téma a upřeně se na mě zadívala.

    „Tak různě.“ Ošila jsem se a rychle začala míchat. Maminka mě odstrčila trošku stranou, aby mohla otevřít troubu a s pomocí chňapek z ní  vytáhnout plech s upečeným těstem.

    „Například?“ zeptala se jen tak mimochodem a začala si něco připravovat na lince.

    „Venku a tak.“ Pokrčila jsem rameny. „Proč? Odkdy se zajímáš o každý můj krok?“

    „O každý krok ne, ale zajímalo mě, kdo byl ten fešák, se kterým ses producírovala po městě, jak mě informovala paní Maláková hned začerstva.“ Zasmála se.

    „Maláková?“ zopakovala jsem po ní nechápavě. „Kdo to je?“

    „To není podstatný!“ mávla rukou. „Mnohem víc by mě zajímalo kdo by ten kluk! Ale abys měla klid, Maláková je naše uklízečka a dnes mi prozradila, jakého má moje milá dcera hezkého chlapce a jak jim to spolu moc slušelo.“

    „Drbna jedna!“ odfrkla jsem a vypnula hořák, na kterém jsem míchala polevu. „Máš to hotový.“

    „Děkuji.“ Usmála se a převzala ode mě hrnek. „Tak řekneš mi to nebo co?“

    „To byl Petr.“ Prozradila jsem jí. „Chodí k nám do školy a je hrozně milej.“

    „A taky hezkej, jak jsem slyšela.“ Zasmála se pobaveně.

    „To je samozřejmý, jinak bych s ním přece nechodila.“ Zachechtala jsem se a strčila jí pod rukou prst do polevy, abych ochutnala.

    „Necháš to.“ Pleskla mě a vážně se na mě zadívala.

    „Máš ho ráda?“ zeptala se po chvíli. „Nebo je to jen takový kamarád.“

    „Miluju ho.“ Svěřila jsem se a dosedla na židli. V ruce jsem žmoulala utěrku a zasněně hleděla do zdi. „Opravdu ho mám strašně ráda. Je strašně milej, hezkej, něžnej a má mě taky rád.“ Ukončila jsem výčet.

    „To doufám, že má.“ Podrbala mě po vlasech. „Nerada bych, aby ti ublížil.“

    „Neboj. To se nestane.“ Prohlásila jsem sebevědomě, i když jsem věděla, že to s Petrem není tak jednoduché. Když jsme sami je na mě strašně hodný, ale ve škole, před spolužáky, mě nebere pomalu na vědomí. „Chceš ještě s něčím pomoct?“ pokusila jsem se změnit téma, ale mamka jen potřásla hlavou.

    „Že si máš dávat pozor, až k něčemu dojde, jsme spolu už probrali.“ Začala náhle a já zčervenala.

    „Jasně.“ Přikývla jsem a začala se hrabat v ledničce, abych mohla odvrátit tvář. Nechtěla jsem, aby maminka poznala, že už k něčemu došlo.

    „Vím, že si rozumná nezkazíš si život.“ Objala mě náhle zezadu, když  jsem se postavila a zabouchla dvířka od lednice. „Věřím ti.“

    „Díky.“ Zamumlala jsem a jedním trhnutím si otevřela jogurt, který jsem si vyndala. Olízla jsem víčko a otevřela dvířka od linky, abych ho mohla zahodit do koše.

    „Co se tím cpeš?“ podivila se. „Za chvíli je večeře.“

    „Já myslela, že jenom pečeš.“ Pokrčila jsem rameny.

    „Ale francouzské brambory už mám hotové.“ Zavrtěla hlavou. „Jen čekám, až se táta odtrhne od televize.“

    „Jdu se podívat, jestli už to končí.“ Nabídla jsem se a opustila kuchyni, abych zkontrolovala, jak probíhá fotbalový zápas.

    „Tak jak to vypadá?“ zeptala jsem se táty a posadila se vedle něj na křeslo.

    „Zatím dobře.“ Přikývnul. „A za chvíli to končí, takže snad vyhrajeme.“

    „Tak v tom případě už můžeš naklusat do kuchyně, aby ostatní členové rodiny, při čekání na večeři nezhynuli hlady.“ Oznámila jsem mu, ale netvářil se, že by se chtěl zvednout.

    „Raději se ještě na těch pár minut podívám, kdyby něco.“

    „Doufám, že jich je opravdu pár.“ Zavrtěla jsem se nedočkavě.

    „Už bude jídlo?“ ozvalo se najednou ze schodů a Milan se naklonil nebezpečně přes zábradlí.

    „Pokud se nerozpleskneš o podlahu haly, naklusej tak za pět minut do kuchyně a možná něco dostaneš.“ Oznámila jsem mu a Milan s brbláním zalezl zpátky do svého pokoje.

    „Slyšel jsem, že máš nějakého chlapce.“ Popleskal mě najednou táta po koleni a podíval se ne mě.

    „Pane Bože.“ Zaúpěla jsem. „Oni to snad hlásili v rádiu nebo co?“

    „Ani ne.“ Zašklebil se. „Ale maminka se hned jak přišla, pochlubila o čem se dozvěděla v práci.“

    „Hm.“ Přikývla jsem. „Jedna drbna horší než druhá.“

    „Tak co mi k tomu povíš?“ usmál se.

    „Nic.“ Pokrčila jsem rameny. „Mamka tě bude informovat, už ze mě vytáhla všechno v kuchyni.“  Vyskočila jsem z pohovky. „A už na ten fotbal kašli nebo zemřu hlady.“

    „To si samozřejmě nevezmu na triko.“ Zavrtěl hlavou a následoval mého příkladu. Vešli jsme společně do kuchyně a zasedli ke stolu, kde už maminka rozendavala příbory a talíře. Nechala jsem si naservírovat kus zapečených brambor a na chvíli se  s vidličkou ve vzduchu zamyslela. Vzpomněla jsem si na Petra a na tváři se mi rozlil blažený výraz.

    „Tváříš se jako idiot.“ Uzemnil mě Milan, který právě vešel do kuchyně a shodil mě z mého obláčku vzpomínek.

    „Blbče.“ Otitulovala jsem ho mile a pod káravými pohledy rodičů se raději pustila do jídla.

   „Co takhle vyrazit na basket?“ vychrlila jsem do sluchátka ihned po tom, co ho Martina zvedla, bez úvodního pozdravu. Právě jsem totiž z novin zjistila, že se dnes koná zápas družstva z ekonomky a gymplu.

    „Cože?“ podivila se do telefonu. „Kam?“

    „Na basket do haly.“ Upřesnila jsem jí znovu. „Co je na tom tak nejasného?“

    „Od kdy tě zajímají takový blbosti?“ odfrkla. „Pokud vím, tak na hokeji jsme byly jen jednou a to ještě z donucení.“

    „Basket je ale něco úplně jiného, holubičko. A hlavně ho hraje Petr.“ Osvětlila jsem jí situaci.

   „Tak to už je mi to jasný.“ Zívla. „Už jsem se divila, jestli ses někde nenakazila nějakým podivným virem  nebo nespadla ze schodů na hlavu, že mě chceš tahat na zvláštní  sportovní akce.“

    „Ani ne.“ Zasmála jsem se. „Tak jdeme?“

    „Počkej, už?“ podivila se. „Kdy to začíná?“

    „Za necelou hodinu.“ Informovala jsem ji a zkontrolovala zároveň čas na hodinkách na zápěstí. „Přesně za 53 minut.“

    „Ale půjdeš se mnou pak do butiku vybrat nějaký rifle, jasný?“ vymínila si podmínku na kterou jsem jí celkem ochotně kývla. „Tak za dvacet minut jsem u tebe.“ Slíbila nakonec a s dalším zívnutím zavěsila telefon. Sobota skoro poledne a ona ještě chrápe! No, i když v deset ani není tak moc poledne, pomyslela jsem si, když jsem znovu zkontrolovala čas. Raději jsem to už ale nerozebírala a vrhla se do svého pokoje, abych se pokusila vybrakovat skříň a našla mezi hadry nějaký přijatelný model vhodný na sportovní akci. Ovšem nic takového jako tepláky, sportovní akce to sice je, ale my se budeme nacházet na tribuně a všichni hráči jsou kluci, takže se spíš hodí nějaká sukýnka. Nehledě na to, že jsem se chtěla dostat co nejblíže k lavičkám hráčů, kde se střídali a ukázat se Petrovi.

    Začala jsem vytahovat jedno ramínko za druhým a rozkládat je po celém pokoji, abych měla přehled. Pak jsem ještě zkusmo vystrčila ruku z pootevřeného okna, abych zjistila přesnou teplotu vzduchu a s úsměvem ji zase stáhla zpátky. Ujistila jsem se totiž ke svojí nemalé radosti, že bych bez nebezpečí zmrznutí mohla zkusit i šaty. Když si přes ně přehodím nový síťovaný svetr od mamky, určitě oslním nejen Petra. Rychle jsem tedy vklouzla do černých šatů super střihu, který odhaloval všechny křivky a spokojeně přistoupila k zrcadlu, abych se ještě pro jistotu zkontrolovala ze všech stran.

    Pak už mi jen zbývalo nanést oční stíny, řasenkou přemáznou černě dlouhé řasy a byla jsem hotová. Ještě jsem si pročísla vlasy a vyrazila dolů do haly čekat na Martinu, která se podle mých výpočtů měla objevit každou chvíli.

    „Kam jdeš?“ podivila se maminka, když mě uviděla scházet ze schodů takhle oháklou a zdvihla tázavě obočí. Byla zvyklá, že se v sobotu v tuhle dobu  většinou ještě povaluji po posteli s vlasy na všechny strany.

    „Naše škola má zápas v basketu. Tak se tam jdeme s Martinou podívat.“ Prozradila jsem ji a přiskočila ke dveřím, protože se právě rozezněl nás melodický zvonek.

    „Čau.“ Vydechla kamarádka, když jsem otevřela dveře a shlédla mě od hlavy až k podlaze. „Já myslela, že na diskárnu jdeme až večer.“  Poznamenala po chvíli a já obrátila oči v sloup.

    „Vidíš to panenko podsrpenská? Tak tohle já mám za kamarádku. Místo aby mě pochválila a povzbudila, má ještě blbý kecy.“

    „No dovol.“ Ohradila se. „Já jen, že jsem myslela, že na sport se chodí v teplákách.“

    „Tak kde je máš?“ ukázala jsem na její sukni, ale jen pokrčila rameny.

    „Všichni tam přece nemůžou jít jako šupáci.“ Vysvětlila mi.

    „Ha, ha.“  Ušklíbla jsem se a na mávla na užaslou maminku, která stála mezi dveřmi.

    „Tak ahoj a vrátím se někdy kolem oběda.“

    „Nashledanou.“ Rozloučila se i Martina a vyrazily jsme, abychom došly včas ke sportovní hale, kde se mělo utkání konat.

                                                                                                                                 

         Začaly jsme se prodírat hordou lidí, kteří se právě snažili obsadit tribunu a nikde nebylo pomalu kam šlápnout. Odstrčila jsem nešetrně nějakého kluka, který se přede mnou už delší dobu pletl na schodišti, protože jsem se chtěla dostat co nejblíž a po očku se podívala po Martině, jestli stíhá moje tempo. Právě se pokoušela někomu omluvit, protože mu stoupla na nohu, ale statečně se rvala za mnou.

    „Támhle.“ Zavelela jsem, když jsem zahlédla několik volných míst a bez meškání se tam vrhla. Myslím, že tolik nohou jsem v životě nepošlapala, ale statečně jsem se drala, bez zbytečného zdržování., dál.

    „Co sem leze tolik lidí?“ odfoukla si Martina a dopadla na lavičku vedle mě. „To byl teda nápad.“

    „Taky jsem netušila, že tady bude tak narváno. Navíc v  sobotu dopoledne.“ Zavrtěla jsem hlavou a obezřetně se rozhlédla kolem sebe. Spatřila jsem několik známých tváří ze školy a dokonce i pár profesorů, ale jinak mě nikdo nezaujal. Netrpělivě jsem očekávala, až na hřiště vtrhnout hráči reprezentující naši školu a já uvidím Petra.      

    Během chvíle se opravdu na hřiště vyhrnul dav kluků a já se je pokoušela zatím neúspěšně identifikovat. Pak jsem zjistila, že se jedná o kluky z gymplu a netrpělivě čekala na další houf. Nastoupili za okamžik v bělomodrých tričkách a na tribuně se zvedl potlesk.

    „Hele Martin.“ Ukázala Martina prstem na našeho spolužáku, ale já hledala jen Petra.

    „A támhle je Petr.“ Vydechla jsem po chvíli uklidněně, když jsem ho konečně identifikovala v davu spoluhráčů, jak se o něčem dohadují. Pak už se ozval ostrý hvizd na píšťalku a kluci se rozestavěli po hřišti. Ani jsem nestačila sledovat, jak po hale lítá míč a jaké body se komu přičítají, ale vůbec mi to nevadilo. Pravidla hry mi sice stejně jako Martině nebyly úplně jasné, ale obě dvě jsme se dobře bavily. Když padl míč a půlka hlediště obsazená lidmi z ekonomky radostně zahučela, přidaly jsme se taky. Dokonce jsme pištěly tak, že se po nás hráči zvědavě ohlíželi. A když jsem konečně docílila i toho, aby si mě všimnul Petr a zamávala mu, byla jsem na vrcholu blaha.

    „Támhleten je taky docela dobrej!“ ukázala Martina nadšeně na kluka, který zrovna přihrál Petrovi a rozzářila se. „Znáš ho?“

    „Jasný.“ Přikývla jsem. „Chodí s Petrem do třídy. Tys ho ještě ve škole neviděla nebo co?“

    „Ne.“ Zavrtěla hlavou. „To teda nechápu.“

    „Protože všude vidíš jenom Patrika a ostatních si vůbec nevšímáš!“ usadila jsem ji. „Přitom tenhle je hezčí.“

    „Podívám se až bude blíž.“ Vyprskla Martina smíchy a přimhouřila oči, aby lépe zaostřila. „Ale asi máš pravdu.“

    „To bych řekla.“ Přikývla jsem vážně a vzápětí vyskočila, abych křikem povzbudila naše hráče, kteří měli právě šanci na další bod. Samozřejmě se podařilo a na světelné tabuli se objevil výsledek, který byl pro naše velmi přijatelný. Podle zbývajícího času bylo jasné, že už kluci z gymplu nestihnout srovnat skóre a ekonomka bude vyhlášená za vítěze.

    Ještě jsme tedy shlédli posledních pár minut a já už se nenápadně rozhlížela kudy se protáhnu, abych mohla k Petrovi. První lavička byla totiž vyhrazena pro ně a kluci tam měli naskládané ručníky.

    „Jdeme.“ Strčila jsem do Martiny, když rozhodčí zapískal  konec zápasu a prodírala jsem se mezi lidmi, kteří tleskali vítězům. Ve chvíli, kdy jsem se ale chtěla vrhnout k Petrovi, jsem ztuhla, protože jsem spatřila Leonu. Měla o pár metrů náskok a než jsem stihla prokličkovat mezi posledními sedícími, vrhla se mu kolem krku.

    „Já ji zabiju.“ Sykla jsem mezi zuby a Martina udiveně povytáhla obočí. Bez hlesu jsem natáhla ruku a ukázala jí o co jde, protože nechápala.

    „To je zmije.“ Otitulovala jí kamarádka solidárně a strčila do mě. „Jen tam naběhni a zlom jí  ruce. Obě… Pro jistotu.“

    „Vtipný.“ Kývla jsem znechuceně, ale poslechla jsem a zdolala posledních pár metrů.

    „Ahoj.“ Pozdravila jsem Petra a sledovala, jak se vymanil z Leonina objetí.

    „Ahoj.“ Líbnul mě na tvář. „Neříkala si, že se přijdeš podívat.“

    „Neříkal si, že hraješ.“ Vrátila jsem mu to zpátky. „Četla jsem to v novinách.“

    „Leona mi zrovna přála k vítězství.“ Usmál se. „Kluci od nich ze školy ale asi nebudou nadšený.“

    „Taky gratuluju.“ Natáhla jsem se k němu a políbila ho na rty. „Hráli jste fakt dobře.“

    „Díky.“ Zafuněl a natáhl se po ručníku, protože mu po čele stékal pot. „Musím se jít převléct.“

    „Počkám na tebe venku před halou.“ Nabídla jsem se ihned, protože Leona už taky otevírala pusu.

    „Tak jo.“ Kývnul jen, protože už ho volali kluci. „Padám do šatny a sejdeme se venku.“

    „Čau.“ Rozloučila jsem se kysele s Leonou, která si dřepla na lavičku a vydala se s Martinou po schodech k východu.

    „Co tam chce dělat?“ podivila jsem se, když jsem si všimla, že se Leona pohodlně uvelebila a přehodila si nohu přes nohu.

    „Těžko říct.“ Pokrčila Martina rameny. „Radši pojď, počkáme hned u východu a bude to.“

Vyběhly jsme tedy společně zbytek schodů a vyšly ven před budovu. U východu se dokonce nacházela pěkně čistá lavička, tak že jsme se na ni malebně usadily a zatím probíraly dnešní zápas. Za chvilku se vyhrnul ze dveří dav kluků.

    „Teď už voníš líp.“ Usmála jsem se na Petra, který měl ještě mokré vlasy a voněl po broskvovém šamponu. „Půjdeme někam na chvilku?“

    „Už je skoro půl dvanáctý.“ Podrbal se ve vlasech. „Slíbil jsem mámě, že se vrátím na oběd.“

    „To já taky.“ Mávla jsem rukou. „O půl hodiny dřív nebo později. To přežije.“ Dodala jsem po chvíli a spatřila, jak si to k nám štráduje Leona.

    „Nechcete hodit domů, kluci?“ zeptala se a zamávala Petrovi před očima klíčky. „Mám tady auto.“  Ten jen pokrčil rameny, ale Luboš se okamžitě chytil nabídky.

   „Dobrej nápad, už mě bolí nohy.“ Usmál se nadšeně.

   „Tak půjdeme někdy jindy.“ Otočil se ke mně Petr. „Pojďte, Leona nás odveze.“

   „Ony se tam už nevejdou.“ Usmála se Leona sladce. „Já řídím, vedle mě jen flek pro tebe a Luboš se musí smrsknou dozadu, protože na druhé sedačce mám nějaké věci.“

    „Však holky dojdou.“ Zasmál se Luboš. „Mají mladý nohy.“

    „Ani nemáme zájem.“ Ušklíbla jsem se směrem k Leoně a vlepila Petrovi aspoň pusu. „Tak se třeba stav odpoledne. Ahoj.“

    „Čau.“ Rozloučil se a následoval Luboše, který už se rval na zadní sedadlo červené Fábie.

    „Ona má auto!“ vydechla Martina nevěřícně, když nám vozidlo s parádním odpichem zmizelo z očí a zavrtěla hlavou. „Nána jedna.“

    „Moje řeč.“ Odkývala jsem zachmuřeně a nakopla kamínek, který se válel na chodníku.               

   

    Šla jsem pomalu parkem a rozhlížela se kolem sebe. Tady někde by měla být snad lavička, pomyslela jsem si a v tu chvíli ji uviděla. Někdo na ní ale seděl. Byli dva. Kluk a na klíně mu seděla holka. Nechtěla jsem rušit, ale byla jsem přece jen trošku zvědavá. Udělala jsem ještě pár kroků a schovala se za jedním keřem.

    V tu chvíli se ke mně otočili oba dva obličejem a mě ztuhly nohy. Byl to Petr a na klíně mu seděla rozkročmo Leona. Ani jeden z nich si měl nevšiml a otočili se obličeji k sobě. Pak ho začala Leona prudce a vášnivě líbat a já málem omdlela. Petr jí po chvíli zajel dlaněmi zezadu po tričko a začal ji hladit po celých zádech. Leona se smyslně prohnula a vzdychla.

V ten okamžik jsem hlasitě vykřikla a oni se ke mně otočili.

    „Ne!“ zařvala jsem a prudce se posadila. V tu chvíli jsem si uvědomila, že nejsem nikde v parku, ale sedím ve svém pokoji na posteli a v dlaních mačkám zmuchlanou peřinu. Otřela jsem si pot z čela a s úlevou dopadla naznak zpátky na postel. Tak takovéhle sny mi byl čert dlužen! Chvíli jsem zírala jen slepě do stropu a pak jsem se zase posadila. Srdce mi bušilo tak, že jsem nebyla schopná znovu usnout. Zadívala jsem se z okna a pozorovala mezi závěsy záblesky světla zvenku. Pak jsem zvedla z nočního stolku, který jsem měla kousek od postele, hodinky a zmáčkla knoflík, aby se mi rozsvítilo osvětlení. Tři hodiny a dvacet minut. Opravdu dobrý čas na probuzení!

    Položila jsem se na bok a pokusila jsem se zavřít oči. Za víčky se mi ale míhaly jen krátké úryvky z předešlého snu a já je nedokázala odehnat.

   „Sakra!“ posadila jsem se zase prudce a natřásla si polštář. „Ta nána mi snad poleze i do snů!

   Pak jsem se zase zavrtala a přetáhla si peřinu přes hlavu. Najednou mě znervózňovalo i světlo dopadající z venkovní lampy dovnitř. Když jsem ale ani po půl hodině nedokázala usnout, potichu jsem se zvedla a vyšla z pokoje. Pomalu jsem se šourala do kuchyně, abych nikoho nevzbudila, protože jsem se potřebovala napít. Opatrně jsem otevřela dveře a poslepu nahmátla madlo od ledničky. Po místnosti se rozlilo trošku světla a já vytáhla vodu s příchutí pomeranče. Dosedla jsem na židli a ani se neobtěžovala vzít si skleničku. Napila jsem se dlouze z láhve a opřela jsem se.

    V tu chvíli jsem vykřikla, protože jsem se dotkla něčeho měkkého.

   „Co řveš?“ napomenul mě chlapecký hlas a já přiskočila k vypínači.

   „Blbe.“ Vydechla jsem, když jsem spatřila u stolu bráchu, jak se cpe namazaným chlebem. „Co tady děláš?“

   „Měl jsem hlad.“ Pokrčil rameny. „Ani nevím proč jsem se vzbudil. Zaslechl jsem nějaký výkřik nebo co a pak už jsem nedokázal usnout. Začalo mi strašně kručet v břiše, tak jsem se vydal najít něco na zub.“

    „To jsem křičela já.“ Přiznala jsem se. „Zdál se mi hnusnej sen.“

    „O hadech nebo pavoucích?“ zeptal se Milan bezelstně, protože tyhle dva druhy on považoval za nejhorší.

    „O něčem mnohem horším.“ Vzdychla jsem a vybavila si Leoninu tvář. Zlatí hadi a pavouci!

    „Co se tady děje?“ nakoukl v té chvíli do místnosti udiveně táta a vzápětí za ním se objevila i mamka.

    „Nic.“ Pokrčila jsem rameny. „Dáváme si pozdní večeři. Nebo spíš brzkou snídani.“ Zasmála jsem se.

    „A proč tady tak řvete?“ zeptala se udiveně mamka.

    „To já.“ Přiznala jsem se. „Nevěděla jsem o něm a lekla se ho.“

    „Vy máte teda nápady.“ Zavrtěl hlavou táta a popadl Milana za ruku, aby mu urafnul kus krajíce.

    „Jé.“ Zapištěl postiženě brácha. „Já budu mít málo.“

    „Tak si namaž další.“ Dovolil mu táta dobromyslně a máma se jen chytila za hlavu.

    „Já jdu radši spát.“ Oznámila nám. „Nehodlám tady ještě nakonec ve čtyři ráno vydávat snídaně!“

   „Dobrou!“ rozloučili jsme se s ní trojhlasně a táta dodal, že je za chvíli vedle ní. Pak ještě jednou zbavil Milana kusu chleba a vydal se za ní do ložnice.

   „Dobrá akce, takhle po ránu.“ Zachechtal se brácha. „Namaž mi ještě jeden krajíc, prosím tě.“

   „Cože?“ vyplašila jsem se. „Celej?“

   „Ne, jenom kousek.“ Zavrtěl hlavou. „To víš, že celej.“

  „V tom případě máš ale asi tasemnici.“ Zauvažovala jsem hlasitě a vydala se k lince, abych odtud vytáhla bochník chleba a zakrojila tlustý krajíc.

    „Ty jsi blbá.“ Oznámil mi novinku a olíznul si prst, protože už měl prázdnou ruku.

 

    

    „Tak kam nejdřív?“ zeptala jsem se Martiny, která vedla dnešní výpravu za nakupováním a zastavila se.

    „Nejdřív prolezeme obchoďák a pak uvidíme dál.“ Obeznámila mě s plánem dne a postrčila mě před sebou. „Ještě že existuje obchody co mají non-stop.“ Zalibovala si.

    „A co vlastně sháníme?“ dovolila jsem se zeptat, protože podobná nákupy jsem s kamarádkou absolvovala poměrně nedávno.

   „Potřebuji hlavně nějaké podzimní boty.“ Zalomila první prst a mě bylo jasné, že výčet bude nejspíš pokračovat. „Pak taky nějaký kalhoty a spodní prádlo.“ Vypočetla dál a pleskla se po kapse. „A nehodlám jít domů s prázdnou. Maximálně tak kapsou.“ Povytáhla dvě tisícovky a zase je zandala. „Jasný?“

    „Jasný.“ Přikývla jsem s úsměvem a zadržela ji, protože na semaforu svítila červená. Martina totiž zásadně takové věci neregistrovala. Pokud prostě nic nejelo nebo bylo podle jejího mínění dostatečně daleko, přecházela a s barvičkami na semaforu si nedělala hlavu. Konečně se rozsvítila zelená a my mohly vyjít vstříc mumraji, který panoval v obchodním domě.

    „Oni snad všichni chodí nakupovat v neděli?!“ podivila se Martina dotčeně, když do ní strčil nějaký malý kluk a pak jí ještě přejel špičku nohy vozíkem.

    „Říká se promiňte!“ křikla za ním ještě, ale nedocílila ani toho, aby se ohlédl, natož omluvil. „Smradi.“ Zavrtěla hlavou a popostrčila mi k obchodu, kde bylo za malou výlohou rozvěšeno několik šatů.

    „O šatech jsi nic neříkala.“ Pokusila jsem se zaprotestovat, ale nebrala mě v úvahu. Zapluly jsme tedy z rozlehlé chodby obchodního domu do butiky a začaly se prohrabovat vystavenými modely.

    „Tyhle zkusím.“ Vylovila najednou Martina ze stojanu pěkně šitý model a zamířila ihned do kabinky. Probírala jsem se zatím dalšími věcmi a čekala, jak to dopadne.

    „Jsou mi blbě.“ Zabrblala, když po chvíli vylezla ze zkušebny a pověsila je zase na tyč.

    „Jak blbě?“ nechápala jsem. „Velký nebo malý? Tady jsou různý velikosti.“

    „Vůbec mi nesedí.“ Zakyselila se a nehodlala se o tom dále rozšiřovat.

    „Jak chceš.“ Pokrčila se rameny a vytáhla jiné. „Co tyhle?“

    „Ne.“ Zavrtěla hlavou a já je tedy zase pověsila zpátky.

    „Radši se podívám napřed po těch kalhotách.“ Navrhla změnu a přesunula se o pár regálů dál. Okamžitě jsem souhlasila a začala jí pomáhat vyhrabovat správné velikosti, aby se mohla vzápětí vydat do kabinky s plnou náručí.

    „Co říkáš?“ vynořila se po chvíli zpoza závěsu a několikrát se zatočila.

    „Super.“ Pochválila jsem ji, protože jí kalhoty opravdu skvěle seděly. „Střih, barva, velikost, všechno dobrý.“ Přikývla jsem a chytila ji za cedulku, která visela z kapsy. „Akorát ta cena..“

    „To zvládnu.“ Mávla Martina rukou, když jsem ji poukázala na cenu a zapadla zpátky, aby se převlékla do svého oblečení. V tu chvíli jsem spatřila nádherné šaty na jedné z figurín, která stále uprostřed obchodu. Popošla jsem blíž a všimla si, že vedle na tyči jsou pověšené v různých velikostech. Rychle jsem vyhrabala odpovídající a rozběhla se do kabinek naproti, protože sestava třech, kde byla i Martina, byla zcela obsazená.

    Zatáhla jsem za sebou závěs a rychle shodila všechno oblečení, abych se mohla obléknout do jemných šatů pastelových barev.

    „Lucko, kde jsi?“ zaslechla jsem najednou Martinu, jak mě shání po obchodě a vykoukla z kabinky.

   „Zkouším si šaty, vydrž.“ Mávla jsem na ní. „Objevila jsem fakt suprový.“

   „Ukaž.“ Odhrnula zvědavě závěs a vytáhla mě ven. Několikrát jsem se otočila před velkým zrcadlem, které bylo u jedné ze stěn a s úsměvem si je uhladila na bocích. Padly mi jako druhá kůže.

    „Nádherný.“ Pochválila mě Martina a začala mě zvědavě oštipovat. „Zajímavá látka.“

    „Ty brďo.“ Vydechla jsem, když jsem se podívala na cenovku, která byla přišpendlená ve výstřihu. Když jsem je uviděla, vůbec mě to nenapadlo. „Devět stovek!“

    „To je dost, co?“ zašklebila se Martina. „Ale jsou krásný.“ Zklamaně jsem se ještě několikrát otočila před zrcadlem a vlezla zpátky do kabinky, abych si je sundala. Pověsila jsem je zpátky na ramínko, navlékla se do svého oblečení a vyšla ven.

    „Nevezmeš si je?“ podivila se Martina, když jsem je pověsila zpátky mezi ostatní.

    „Ne.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Ta cena je fakt dost vysoká.“

    „Jak chceš.“ Pokrčila rameny. „Tak jdeme ke kase, já si ty kalhoty beru.“

    Souhlasně jsem přikývla a vydala jsem se za kamarádkou k prodavačce za pultem. Namarkovala cenu, převzala od Martiny peníze a nákup jí složila do malé taštičky s logem firmy. Opustily jsme tedy butik a pomalu postupovaly chodbou dál.

    „Tak tady ještě ty boty.“ Zastavila mě Martina a nasměrovala do obchodu s obuví. „Pojď.“

    „Už letím.“ Přikývla jsem a nechala se zatáhnout mezi regály, kde si kamarádka asi půl hodiny zkoušela veškeré modely podzimních bot, které tam našla, než si vybrala.

    „Tak tyhle.“ Ukázala mi nakonec semišové botky na masivním polovysokém podpatku se zipem a šťastně se vrhla k pokladně. Mě se mezitím rozležely šaty v hlavě a začala jsem kalkulovat. Kdybych si nekoupila rtěnku, kterou jsem měla vyhlídnutou v drogerii, mohla bych si je snad nakonec dovolit.

    „Jdeme zpátky!“ popadla jsem Martinu, kterou jsem tím zcela vyplašila, protože chvíli nechápala o co jde. „Jdeme pro ty šaty. Koupím si je!“ osvětlila jsem jí situaci. „Dělej.“

    „Už běžím.“ Souhlasila okamžitě a vydaly jsme se zpátky k butiku. Vlétla jsem dovnitř a vrhla se okamžitě ke stojanu. Popadla jsem je a mávla na Martinu.

    „Radši si je ještě jednou vyzkouším!“

    „Jasný.“ Přikývla a začala se probírat spodním prádlem, kterého si všimla nejspíš až teď.

    „Tady je obsazeno.“ Zastavila mě dívka s nakrátko ostříhanými vlasy, když jsem chtěla zaplout do jedné z kabinek.

    „Všude?“ podivila jsem se, ale jen kývla. Postavila jsem se tedy opodál a čekala až se některá z kabinek uvolní. Stalo se to za malou chvilinku, ale moc mě to nepotěšilo. Ze zkušebny totiž vylezla Leona v navlas stejných šatech, které jsem držela v ruce.

    „Jsou báječný.“ Prohlédla se v zrcadlu a dívka, se kterou jsem před chvílí mluvila, přikývla.  „Vezmu si je.“ Prohlásila Leona vzápětí rozhodně a protočila se.

   „Jé, ahoj.“ Všimla si mě najednou a dál se prohlížela ze všech stran.

   „Čau.“ Odpověděla jsem kysela a vrátila se ke stojanu, abych šaty vrátila na místo.

   „Jdeme.“ Popadla jsem pod paží Martinu, která se zrovna hrabala v podprsenkách a vystrkala ji před sebou z obchodu.

    „Ale kde máš šaty?“ podivila se, ale já jen ukázala prstem za záda, kde se ještě u zrcadla nakrucovala Leona. „Támhle na tý krůtě!“

    „No nekecej.“ Vydechla Martina. „Ona ti je vyfoukla?“

    „Jo.“ Přikývla jsem. „A doufám, že je to to poslední, po čem jsme toužily obě!“

    „Ahoj, je tady někdo?“ zakřičela jsem do útrob našeho domu, protože v obýváku ani hale jsem nikoho nespatřila. „Slyšíte mě, jsem doma!“

    „No a co?“ ozvalo se ze schodiště a vykoukla odtud rozstřapaná hlava mého milého bratra. „Vůbec mě to nezajímá!“

    „Hm. Vtipný.“ Ušklíbla jsem se. „Kde jsou naši?“

    „Máma si vzpomněla, že si zapomněla na pondělí přečíst nějaký případ, tak si pro to jela do kanceláře a táta šel něco konzultovat k Majerovi domů.“ Jmenoval Milan jednoho z tátových spolupracovníků a zase zalezl do svého pokoje.

    „A kdy se vrátí?“ zakřičela jsem ještě, ale už mi neodpověděl. „To jsou nápady.“ Brblala jsem. „V neděli odpoledne lézt do práce.“

    „Jó, ségra?“ ozvalo se po chvíli Milan znovu. „Volal tě nějakej kluk.“

    „Kdo?“ vyhrkla jsem. „A co říkal?“

    „Nepamatuju se.“ Pokrčil rameny a chystal se znovu zalézt do pokoje. V tom okamžiku jsem vyběhla schody a vrhla se na něj.

    „Tak si vzpomeň.“ Zatřásla jsem s ním. „A hodně rychle!“

    „Dej mi pokoj.“ Pokusil se mě vykroutit z rukou a kopnul mě do kolena.

    „Mluv, skrčku!“ rozčílila jsem se na nejvyšší míru, protože mě vytáčelo nevědět, kdo volal.

    „Myslím, že říkal, že se jmenuje Petr.“ Zabručel brácha neochotně. „A pust mě!“

    „A dál?“ vyzvídala jsem. „Co chtěl?“

    „Že se pro tebe staví za hodinu a půl. Máš být připravená.“ Prozradil mi po chvíli. „Nebo tak něco.“ V tu chvíli jsem ho pustila a zazmatkovala.

    „Ale kdy volal?“ došlo mi najednou, že to je ten nejdůležitější údaj, protože jsem netušila, od jaké doby mám tu hodinu a půl počítat.

    „Nevím.“ Pokrčil rameny. „Možná před hodinou nebo dvěma.“

    „Před dvěma těžko, ne?“ zavrtěla jsem hlavou. „Když měl za hodinu a půl přijít.“

    „Prostě nějak tak.“ Rozhodil rukama. „Bejt tebou, tak se jdu radši připravit!“  V ten okamžik mi bylo jasné, že to je asi to nejrozumnější nápad a rozběhla si rychle do svého pokoje.

    Za pár minut se opravdu ozval zvonek u dveří a já se celá nedočkavá vrhla otevřít, div jsem se nepřerazila na schodech. Ještě navíc jsem se bolestivě praštila do stehna o roh skříňky, kterou jsem oběhla moc malým obloukem. To bude zase modřina!

    „Ahoj.“ Vydechla jsem, když jsem otevřela a uviděla za dveřmi opravdu Petra. Jemný vítr mu pohrával ve vlasech a ležérně se opíral o zábradlí.

    „Ahoj.“ Odpověděl mi a vtisknul mi polibek. „Vyřídil ti brácha, že se pro tebe stavím?“

    „Jo.“ Zasmála jsem se. „Ale asi před pěti minutami. Jdeme tedy?“

    „Jasný.“ Popadnul mě za ruku a já za sebou jen stihla zabouchnout vstupní dveře do domu.  Petr mě za sebou beze slova táhnul naší ulicí směrem do města, ale na všechny moje otázky, kam jdeme, jen krčil rameny.

   „Takže nejdřív ta cukrárna, kterou sis přála minule.“ Ukázal na vchod do cukrárny, kde se za výlohou skvělo několik nazdobených dortů a vtáhnul mě za sebou dovnitř. „Co si dáš?“

    „Třeba větrníka.“ Olízla jsem se při pohledu na zákusky a ukázala na ten největší. „Tenhle.“

    „Klidně dva.“ Souhlasil a objednal opravdu o několik zákusků víc. Za chvíli už jsme seděli v rohu místnosti u malého stolečku a vzájemně se krmili svými dobrůtkami. Já jsem dala ochutnat Petrovi svůj větrník a on mi zase pro změnu nacpal do pusy skoro půlku svého indiánka. Strávili jsme v cukrárně skoro hodinu ve skvělé náladě a nakonec si na cestu ještě každý vzali dva kopečky zmrzliny do kornoutku.

    „A co teď?“ zeptala jsem se zvědavě, když jsme prošli skoro celé město a zamířili směrem k řece.

    „Vykoupat.“ Odpověděl mi jedním slovem zcela vážně a já jen zdvihla obočí.

    „Cože?“ vyhrkla jsem. „To myslíš vážně? Vždyť zmrzneme.“  

    „Neboj. Je tam ještě krásně teplá voda.“ Usmál se. „Ještě je dostatečný teplo, těch pár dní co zatím pršelo, vodu moc neochladilo.“

    „Nemám ale plavky.“ Vzpomněla jsem si. „Musíme se pro mě vrátit a taky pro ručníky.“

    „Ne, ne.“ Zavrtěl Petr hlavou. „Ručníky tam mám a plavky nepotřebuješ. Nikdo tam není.“

Přestala jsem tedy protestovat a nechala se dovést za ruku až k pěknému místu u řeky. Museli jsme přeběhnout louku s vysokou trávou a pak se  před námi objevil písečný břeh. Posadila jsem se na kraj a zula si boty, abych mohla vyzkoušet nohama teplotu vodu. A k mému údivu to opravdu nebylo tak strašné, jak jsem čekala. Nechala jsem chvilku nohu pod hladinou a když jsem zjistila, že nehrozí, aby mi umrzla, byla jsem rozhodnutá se zkusit i vykoupat.

    „Tak jdeme do vody?“ naklonil se ke mně Petr a začal mě líbat. Po chvíli ze mě stáhnul tričko a položil mě na písek. Mazlili jsme se hodně dlouho a když jsme už byli oba nazí, popadl mě do náručí a vešel se mnou do vody.

    Potopil se se mnou až po krk a moje dlouhé vlasy se rozprostřely po hladině. Popadla jsem ho kolem krku a přisála se k jeho ústům. Nohama jsem se ovinula kolem jeho pasu a přitiskla se ňadry na jeho hruď. Voda na zádech mě nepříjemně studila, ale Petrovo tělo mě z druhé strany příjemně hřálo. Mazlili jsme se celou věčnost, až mi to začalo připadat skoro neskutečné.Takhle prožité odpoledne jsem si opravdu nepředstavovala  ani v nejbujnějších snech!

    „Tak jsem si všimnul, že ti po basketu přebrala Petra Leonka.“ Popíchl mě Martin v pondělí ve škole. Posadil se vedle mě hned v šatně a záludně se usmíval.

    „Tak to sis asi všimnul špatně.“ Usadila jsem ho a pověsila si svetr na věšáček. „Pouze ho odvezla s Lubošem domů.“

    „Kdo říká, že jeli hned domů?“ ušklíbnul se a přitisknul mě na zeď před šatnou, protože jsem se pokusila projít. Na každé straně opřel jednu ruku a usmál se.

    „Já to s tebou myslím dobře.“

    „To určitě.“ Vyprskla jsem a shodila mu ruku. „Uhni, chvátám do třídy.“

    „Jak myslíš.“ Pokrčil rameny a uvolnil mi místo, abych mohla odejít. Spěchala jsem chodbou a v duchu Martina škrtila. To by byl asi totiž úplně nejlepší nápad, jak se zbavit jeho keců. Upravila jsem si riflovou sukni, která se mi trošku vyhrnula při rychlé chůzi a otevřela dveře do třídy.

    „Ahoj.“ Pozdravila jsem směrem do místnosti a dostalo se mi hned několika odpovědí. Kromě pozdravu kolem mě prolétl taky špalíček bílé křídy. 

    „Já už se snad zblázním.“ Vydechla jsem, když jsem dosedla do lavice vedle Martiny, která přišla o něco dřív, protože šla přímo od doktora a nestavěla se pro mě jako vždycky.

    „Z čeho?“ podivila se. „Takhle po ránu?“

    „Ale zase mě naštval Martin.“ Mávla jsem rukou a prudce trhla zipem, abych otevřela batoh a mohla z jeho útrob vylovit příslušnou učebnici a sešit.

    „Kašli na něj.“ škubla rameny a otevřela můj sešit. „Máš úlohu?“

    „Jakou zase?“ vyjevila jsem se, ale při pohledu na zadání na stránce, kam mi dopadly ihned oči, mi to došlo. No ovšem, výpočty vektorů. V sobotu jsem se na nic ani nepodívala a v neděli po odpoledni stráveném s Petrem jsem na nic tak přízemního, jako psaní matematických cvičení, neměla náladu.

    „Přisuň mi tvojí, já to obšlehnu.“ Požádala jsem kamarádku a popadla její pečlivě zabalený sešit, který mi už podávala.

    „Mám ale jenom půlku.“ Upozornila mě. „S těmi těžšími příklady jsem nehnula, takže jsem se na ně vykašlala.“

    „Aspoň něco.“ Usoudila jsem a dala se rychle do opisování příkladů. Než zazvonilo stihla jsem to tak akorát. Opřela jsem se do sedačky a odhodila propisku. „Dík.“ Vrátila jsem Martině sešit a zadívala na tabuli, které byla setřená tak hrozně, že byla spíš šedivě bílá než černá, jak by měla být. Můj problém to ale nebyl, služba na tabuli byla momentálně o několik lavic dál.

    „Dobrý den.“ Pozdravil profesor, který vešel do třídy hned pár vteřin po zvonění  a pokynul nám, abychom se posadili. „Nejprve mi nahlaste, kdo chybí.“ Požádal děvčata v první lavice a otevřel si soustředěně třídní knihu. Nahlásily mu ochotně několik jmen a profesor nespokojeně zakroutil hlavou.

    „Tolik?“ podivil se. „To budeme mít ale při písemné práci mizernou účast.“

    „Cože?“ zaúpěla jsem polohlasně. Začala jsem tyhle přepadovky těžce nesnášet. Zlaté písemky při matematice na základce, kde mám vždy milá paní učitelka oznámila předem datum i téma.

    „Zandejte si učebnice a připravte si list čistého papíru.“ Nenechal se profesor vyrušit a nedbal ani na prosby ostatních studentů, ať to nechá na příště. Než jsme si stačili všichni připravit papír, už maloval na tabuli zadání příkladů zvlášť pro oddělení á i bé.

    Znechuceně jsem začala opisovat příklady a předem se hrozila jejich zadání. Byly totiž až příliš podobné těm, které jsem před chvílí opisovala do sešitu na úlohy.

    „Máte na to přesně dvacet minut.“ Oznámil nám ještě a významně si zaklepal na hodinky. „Ani o vteřinu déle!“ Všichni jsme se rychle sklonili nad zadáním a pokoušeli se rozlousknout alespoň první příklad, který vypadal nejjednodušeji, ale příliš se nedařilo. Pokoušela jsem si vzpomenout na postup a vybavit si alespoň jeden příklad z domácí úlohy, abych si ujasnila, jak se dopracovat k výsledku.

    K mému překvapení se mi to po chvíli začalo docela dařit, i když jsem netušila, jestli výsledky, které se mi množily na papíru, mohou být správné.

    Po dvaceti minutách jsem odevzdala popsaný papír a doufala, že alespoň polovina je dobře.

    „Jak si na tom?“ špitla ke mně Martina, když služba posbírala písemky po celé třídě, ale já jsem jen pokrčila rameny. Ona mi naznačila gestem palec dolů a setřela si hraně slzy.

    „Já dost blbě.“ Oznámila mi. „Možná první příklad a pak kousek třetího. Ostatní se až příliš podobaly těch z domácího úkolu, které jsem vynechala.“ Povzdechla si. „No nic.“

   „Kašli na to. Opravíš si to příště.“ Opřela jsem se a podívala se na tabuli, kde profesor právě osvětlovat novou látku. „I když nevím.“ Poznamenala jsem po chvíli, když jsem zjistila, že změť čar na tabuli začíná být velmi podivná a nalistovala v učebnici novou látku. Už podle názvu to neznělo nejlépe, tak jsem ji pro jistotu radši zase zabouchla a pokusila se předstírat, že se plně věnuji učivu a dokonce ho i chápu.

    

 

           

   „Jdu za Petrem.“ Šťouchla jsem do Martiny, která nejevila pražádný zájem o to, vypadnou o  přestávce ze třídy a podtrhávala si v sešitu na literaturu nadpisy.

   „Hmm.“ Zabručela bez velkého zájmu. „Musím se naučit, který pako napsalo jakou kroniku a hlavně kdy. V tom docela plavu.“ Dodala, abych pochopila, proč není ochotná vyrazit se mnou jako vždycky.

    „Tak já letím.“ Vstala jsem z lavice a vyšla na chodbu, kde se jako vždycky opíral o topení u okna Matěj.

    „Čau.“ Pozdravila jsem ho jako první, až se mu radostí rozzářily oči. „Zkoušelo se u vás při literatuře?“ zeptala jsem se, protože jsem věděla, že ji měli hned ráno. A kdyby ne, mohla bych uklidnit Martinu, aby se nestresovala.

   „Tři lidi.“ Nepotěšil mě ale Matěj. „Podle datumu.“

   „Cože?“ vyjevila jsem se.

   „Dneska je 26. září, takže číslo 26, pak 9 a pak to ještě odečetla, takže 17.“ Osvětlil mi situaci a já zaúpěla, protože číslo 26 náleželo v třídním výkazu právě mě. Chvíli jsem uvažovala, jestli  nemám radši zapadnout zpátky do třídy, popadnout sešit a napodobit Martinu, ale na druhou stranu jsem chtěla mluvit alespoň chvilku s Petrem.

    „Tak dík.“ Mávla jsem na Matěje a rozběhla se ke schodům, abych je zdolala poklusem a vrhla se ke třetí á.

    „Ahoj.“ Rozloučil se se mnou a ještě za mnou něco zakřičel, ale nerozuměla jsem mu. Nepředpokládala jsem, že by to mohlo být důležité, takže jsem metla dál.

    „Zavolej mi, prosím tě, Petra.“ Zastavila jsem nějakou holku, která právě vyšla z toalety a zamířila k nim do třídy. Prohlédla si mě o hlavy až k patě a pak jen kývla hlavou. Zaplula do místnosti a já začala podupávat netrpělivě na chodbě. V duchu jsem se zatím snažila vybavit stránku v literárním sešitu, kde byly popsané kroniky, jejich autoři a datumy vydání, ale příliš se mi nedařilo. Posunula jsem se k oknu a posadila se na topení, abych nebloumala uprostřed chodby.

    „Ahoj.“ Vydechla jsem, když jsem konečně uviděla Petra. Nejprve vykoukl opatrně ze třídy a když mě uviděl, pomalu se ke mně rozešel.

    „Čau.“ Odpověděl mi na pozdrav a zůstal stát. „Chtěla si něco? Hrajeme s klukama karty.“

    „Karty?“ zdvihla jsem obočí a pak se škádlivě usmála. „A to jsou ti přednější než já?“ Petr ale jen pokrčil rameny a já tedy raději zmlkla.
    „Tak co?“ naléhal.

    „Jen jsem se chtěla domluvit na odpoledne. Naši nejsou doma, mohl bys přijít k nám.“ Usmála jsem se rádoby svůdně.

    „Třeba.“ Pokrčil rameny. „Tak ve čtyři?“

    „Klidně dřív. Ve tři nebo v půl.“ Pokusila jsem se změnit čas. „Jen si něco koupím ve městě a pak už budu doma.“

    „Tak uvidíme.“ Slíbil mi neurčitě ale mě to nestačilo.

    „Nebo víš, co?“ navrhla jsem. „Počkám na tebe ve tři u sochy na náměstí. To bude nejlepší.“

    „To není nutný.“ Trhnul rameny. „Já k vám trefím. Nevím, jak to budu stíhat, tak abys tam netvrdla zbytečně.“

    „Stejně musím do papírnictví.“ Nedala jsem se zviklat. „Ve tři tam jsem a když se zdržíš do čtvrt, nic se neděje. Dám si zatím zmrzlinu.“

   „Jak chceš.“ Vzdychnul a vlepil mi krátkou pusu. „Tak já už padám, jo?“

   „Tak ahoj.“ Rozloučila jsem se a zklamaně sledovala, jak zmizel za dveřmi do třídy. Do zvonění ještě zbývalo pár minut, mohli jsme si klidně chvíli povídat. Sešla jsem pomalu schody a vešla do třídy. Martina se stále ještě šrotila. Zadívaná upřeně do sešitu si něco potichu mlela a občas ho i na chvilku zaklapla, nejspíš aby se ujistila, že už umí všechno nazpaměť.

    „Dvacetšest, devět a sedmnáct.“ Naklonila jsem se k ní, ale jen na mě nechápavě vyvalila oči. „Dneska se zkouší podle datumu.“ Dodala jsem. „Můžeš to zaklapnout, protože na řadě jsem já!“

    „Fakt?“ užasla s úsměvem a odložila sešit, zatímco já jsem se rychle hrabala v batohu, abys našla svůj a ujasnila si alespoň hlavní věci.

    „Jak to víš?“ zeptala se ale po chvíli nedůvěřivě a pro jistotu zase nalistovala příslušnou stránku. „Je ti úplně jistý?“

    „Naprosto.“ Kývla jsem. „Mluvila jsem s Matějem. Měli češtinu první hodinu a říkal, že zkoušela podle datumu. Takže dnes máme 26, měsíc je září, takže devět a pak to odečetla.“

    „Zajímavej nápad.“ Přikývla Martina a pak se pleskla do čela, protože si všimla mé neobvyklé horečné aktivity. „Takže ty budeš, co?“

   „Nejspíš.“ Zamračila jsem se a odříkávala si pro sebe názvy spolu s autory. „Neruš!“

   „Pozdě.“ Podívala se Martina v tu chvíli na hodinky a ukázala směrem ke stropu.

   „Co je?“ nechápala jsem, ale v ten okamžik se rozeznělo třídou hlasité zvonění.    

   „Doprčič.“zaklela jsem tiše a rychle obrátila stránku, abych stihla ještě kousek látky. Během pár vteřin ale do třídy nastoupila profesorka a mě nezbývalo nic jiného než rezignovat.

    „Tak dnes si někoho vyzkoušíme.“ Zaklapla třídnici, když zapsala chybějící studenty a dnešní téma učiva a otevřela si svůj notýsek. „Chce snad někdo dobrovolně?“ zeptala se pro jistotu, ale odpovědí jí bylo jen hrobové ticho. „Nikdo?“ podivila se po chvíli, jako kdyby se snad v nějaké třídě studenti mohli přetrhnout, aby se šli předvést na stupínek.

    „Tak si budeme muset vybrat.“ Zalistovala stránkami a Martina ztvrdla.

    „Říkala si, že zkoušela podle datumu.“ Zašeptala.

    „Vždyť jo.“ Uklidnila jsem ji. „Třeba blafuje.“

    „Takže dneska to vezmeme třeba podle…“ odmlčela se profesorka a já kývla.

    „Datumu.“ Dodala jsem potichu, ale převezla mě.

    „Třeba podle hodin. Takže devět hodin čtyřicetšest minut.“ Konstatovala. „Půjde tedy číslo devět, čtyři a šest.“ Usmála se a já se rozchechtala.

    „Blbče.“ Usadila mě Martina, protože se jí to vyhnulo o jednu jedinou minutu. „Já bych tě zabila, prej podle datumu.“

    „Já za to nemůžu.“ Pokrčila jsem rameny. „To říkal Matěj, ale ještě že tak.“ Zabouchla jsem sešit a přestala lovit vědomosti. „Můžeme být v klidu obě.“   

  

  

      

  

     „Jeden černý lihový fix, pak červenou propisku a pravítko.“ Nahlásila jsem prodavačce v papírnictví a po očku pořád výlohou sledovala, jestli se u sochy náhodou už nevyskytuje Petr. Do tří hodin sice zbývalo ještě pár minut, ale nechtěla jsem ho propásnou.

    „Dvacet tři korun.“ Namarkovala prodavačka na kasu a já jí vložila do dlaně kovové mince, které jsem vytáhla z kapsy. Shrnula je do kasy a utrhla někde pod pultem malou igelitovou taštičku, abych si tam mohla nákup naskládat.

   „Díky. Nashle.“ Rozloučila jsem se s ní a vyšla ven z obchodu. Nad hlavou mi zaklinkal zvoneček, který ohlašovat každého zákazníka a rozběhla se k soše. Obešla jsem ji kolem dokola a rozhlédla se i kolem kašny, ale Petr ještě nikde nebyl. Zadívala jsem se na stánek se zmrzlinou a rozhodla se, že se tedy opravdu nějakou dám.

     „Dva kopečky čokoládový.“ Oznámila jsem prodavači svoje přání a odpočítala do mističky na pultu pár drobných.

   „Prosím.“ Podal mi úslužně kornoutek zabalený v kousku papíru a přidal i svůdný úsměv. „Ať vám chutná.“

   „Díky.“ Odpověděla jsem a překvapeně zdvihla obočí. On se mnou snad flirtuje i prodavač zmrzliny. V tom případě se mi asi dnešní ohoz a líčení povedlo, usmála jsem se v duchu pro sebe a pomalu vykročila zpátky na smluvené místo. Posadila jsem se na okraj kašny a obezřetně se rozhlížela po náměstí, jestli se někde Petr nevynoří.

    Než jsem ale slízala zmrzlinu, na hodinách se objevilo pět minut po třetí a on stále nikde. Opláchla jsem si ruku v kašně, protože jsem rozmáčkla kornoutek a pár kapek rozteklé zmrzliny mi ulpělo na dlani a znovu se rozhlédla, jestli nečeká někde opodál a nesleduje mě. Kromě náhodných chodců, kteří spěchali různými směry, se na náměstí nevyskytoval nikdo, kdo by mě zaujal. Ještě pár minut jsem zůstala sedět, ale pak už jsem jen nervózně popocházela kolem kašny i sochy a v každém chodci hledala Petra.

    „Čtvrt!“ pronesla jsem se polohlasně pro sebe a popadla taštičku s nákupem z papírnictví, kterou jsem měla položenou na obrubě kamenné kašny. Kašlu na to, pomyslela jsem si, ale pak mě napadl spásný nápad. Zajdu za Petrem domů. Určitě se jenom zdržel. Přinejhorším se potkáme někde v půli cesty.

    Pomalu jsem se rozešla přes náměstí směr sídliště a obezřetně se rozhlížela, abychom se náhodou neminuli. V půlce cesty už jsem pomalu a jistě přestala doufat a vztekle si pomyslela, že na to určitě zapomněl a nechal mě tam čekat jako idiota.

    Vrazila jsem do dveří do vchodu bytovky, kde Petr bydlel a rozběhla se po schodech do druhého patra. Vchod byl naštěstí odemčený, takže jsem se nemusela zdržovat zvoněním a na výtah jsem ani nevzpomněla. Raději jsem rovnou zdolala dvě patra poklusem po schodech a zabušila na příslušné dveře se jmenovkou Petrova otce. Když se delší dobu nic nedělo, opřela jsem se netrpělivě o zvonek a začala podupávat na rohožce.

   „Ahoj.“ Vydechl překvapeně Petr, když se konečně otevřely dveře. „Co tady děláš?“

   „To si děláš srandu, ne?“ vybuchla jsem. „Myslela jsem, že jsme byli domluvený na třetí hodinu, tak si zkus zkontrolovat čas. Čekala jsem tam přes dvacet minut.“

    „Jé, já zapomněl.“ Podrbal se ve vlasech a odmlčel se. „Mám tady práci, víš.“ Pokusil se mi vysvětlit.

    „Můžu dovnitř?“ zeptala jsem se netrpělivě, protože se k ničemu neměl, ale jen polekaně vyvalil oči.

   „Mám tady hroznej bordel.“ Pokusil se změnit moje rozhodnutí. „Co když bych za tebou přišel tak za hodinu k vám?“

    „Cože?“ zeptala jsem se nechápavě a ztuhla, protože jsem zevnitř bytu zaslechla dívčí hlas.

    „Kdo je to, Péťo?“ ozvalo se mazlivě a za Petrem se objevila dívčí silueta. Když jsem po chvíli poznala Leonu, málem jsem omdlela. Byla nahá, pouze omotaná barevnou  osuškou.

    „Ahoj.“ Usmála se na mě líbezně a mě vyschlo v ústech. Okamžik jsem se nezmohla ani na slovo.

     „Ty hajzle!“ dostala jsem ze sebe konečně a s nenávistí jsem si Petra změřila. „Jak si mohl?“

    „Ty to nechápeš, Lucko..“ pokusil se začít obhajovat, ale nepustila jsem ho ke slovu. Neměla jsem zájem o nějaké lživé výmluvy a výmysly. Stačilo mi co jsem viděla na vlastní oči a nikdo by mi nevymluvil, že se tady nic nedělo.

    „Hajzle.“ Zopakovala jsem ještě jednou a do očí se mi vedraly slzy. Otočila jsem se na podpatku a rozběhla se po schodech zpátky do přízemí, jak nejrychleji do šlo. Ještě jsem zahlédla, jak si Leona položila hlavu na Petrovo rameno a objala ho zezadu kolem pasu.

    Rozrazila jsem vchodové dveře, až zadrnčely a seběhla schody na chodník. Slzy už mi stékaly po obličeji a já je ani nestačila rozmazávat. Kapesník jsem u sebe samozřejmě neměla.

Pomalu poslepu jsem proběhla celé město a vůbec nevnímala udivené pohledy kolemjdoucích. Musela jsem vypadat, jako když mi právě vymřela celá rodina.

    Vylovila jsem klíče z kapsy a odemkla si dveře do našeho bytu. Samozřejmě jsem si nevzpomněla na alarm a vrhla se rovnou ke schodišti, abych zmizela ve svém pokoji. V polovině schodiště se ozvalo houkání  a já poplašeně seběhla zpátky dolů, abych namačkala kód. Šílený ostrý zvuk konečně ustal a já se mohla v klidu zavřít do svého pokoje. Uvědomila jsem si, že nemám tašku s nákupem s papírnictví, ale tak nějak mi to bylo úplně fuk. Nejspíš zůstala za dveřmi Petrova bytu.

    Klesla jsem na postel a vylovila pod polštářem kapesník, abych si otřela slzy a vysmrkala se. Ještě že nikdo není doma, pomyslela jsem se a posadila se, abych se podívala do zrcadla na toaletním stolku. Měla jsem rozmazanou řasenku a červené napuchlé oči jako angorský králík. Navlhčila jsem cíp kapesníku a pokusila se očistit alespoň černé obtisky řas pod očima, ale příliš se mi to nevedlo. Než jsem ale došla do koupelny, abych se umyla, přepadl mě další záchvat pláče. Pustila jsem studenou vodu a nabrala ji do obou dlaní, abych do ní ponořila celý obličej. Vypadal jsem jak upírova milenka. Rozcuchané vlasy, obličej celý napuchlý a v očích červené žilky od usedavého pláče.

    „Jak mi to mohl udělat?“ zeptala jsem se nešťastně svého odrazu v koupelnovém zrcadle, ale neodpověděl mi. Vyplázla jsem na něj vztekle jazyk a vyběhla z koupelny. Ještě jsem stačila třísknou s dveřmi, až jsem se lekla, že vyletí sklo a praštila s sebou zpátky na postel. Přetáhla jsem si deku přes hlavu a snažila se ze své mysli vypudit všechny obrazy poslední půlhodiny. Ach jo, proč to jen tak strašně bolí? Měla jsem chuť usnout a už se nikdy neprobudit.

    Ráno jsem se probudila s bolavou hlavou a rozhodla se, že vůbec nepůjdu do školy. Neměla jsem na to náladu a hlavně jsem měla strach potkat Petra. Neunesla bych pohled na jeho obličej. Nenáviděla jsem ho a přitom milovala.

    Z myšlenek mě vytrhl zvuk zvonku a tak jsem se jen v noční košili vydala otevřít dveře. Pomalu jsem sešla schody a u dveří se srazila s Milanem.

    „Co je ségra? Vypadáš jak mumie.“ Vyjevil se, když mě uviděl nepřipravenou do školy v takovémhle stavu.

    „Je mi blbě, zůstávám doma.“ Odbyla jsem ho. „Nasnídej se a jdi.“ Nasměrovala jsem ho zpátky do kuchyně a otevřela dveře.

    „To je dost, myslela jsem, že tady vystojím důlek…“ začala Martina, která se opírala ležérně o zeď a po chvíli překvapeně zmlkla. „Co je?“

    „Dneska musíš sama, je mi zle.“ Pokusila jsem se o úsměv, ale kamarádka si mě nevěřícně prohlédla.

    „Kecáš?“ vydechla. „Včera jste řádili s Petrem a přehnali jste to, co?“ zachechtala se a já zbledla. Martina si ale nemohla nevšimnout změny v mém výrazu a přestala vtipkovat. „Tak co je?“ houkla na mě, protože jsem nepřítomně civěla skrz ni.

    „Spal s Leonou.“ Zašeptala jsem a Martina vykulila oči.

    „Cože?“ vykřikla a zacloumala se mnou. „Co je to za blbost.“

    „Bohužel pravda.“ Pokrčila jsem rameny. „Čekala jsem na něj včera odpoledne u sochy, jak jsme se domluvili, ale vůbec nepřišel. Tvrdla jsem tam asi dvacet minut a pak mě napadlo, že bych za ním mohla skočit domů. To byl ovšem dost blbý nápad. Po cestě jsem ho nikde nepotkala, takže jsem došla až k nim a zaklepala. Dlouho nic a pak otevřel.“ Začala jsem monotónně vyprávět a kamarádka poslouchala se zatajeným dechem. „Měl blbý výmluvy, nechtělo se mu mě pozvat vůbec dál a nakonec se v chodbě objevila Leona. Měla přes sebe jenom osušku, jinak byla nahá.“ Uzavřela jsem s kyselým úsměvem.

    „A dál?“ rozhodila Martina ruce. „Co ti řekl?“

    „Vlastně nic.“ Pokrčila jsem rameny. „O něco se sice pokoušel, ale nenechala jsem ho mluvit. Řekla jsem mu, že je hajzl a utekla. Ta mrcha ho mezitím objala, jak jsem ještě stačila zahlédnout.“

    „Nekecej.“ Zatřásla Martina nevěřícně hlavou. „Nerozběhl se za tebou?“

    „Přece by tam nenechal Leonku samotnou.“ Ušklíbla jsem se. „A ještě navíc nahou. Myslím, že měl lepší plán, než mě honit ubrečenou po městě.“

    „To je mi fakt líto.“ Pohladila mě po ruce. „Ale že budeš doma nic nevyřešíš. Koukej se padat obléct. Počkám na tebe. Stejně máme první hodinu supla, těch pár minut nám projde  v pohodě.“

    „Nejdu.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Podívej se, jak vypadám.“ Nadzvedla jsem si rozcuchané vlasy a přejela si po tvářích.

    „Blbě jako vždycky.“ Odpověděl za ní Milan a proběhl kolem nás. „Padám do školy, mějte se.“     

   „Zlom si nohu!“ popřála jsem mu přejícně, když seskočil všechny čtyři schody a vyběhl vrátky na silnici.

    „Tak dělej.“ Zatlačila mě Martina dovnitř a posadila se na pohovku. „Padej do koupelny a dej se dohromady.“

   „Tak jo.“ Souhlasila jsem nakonec neochotně a rozběhla se nahoru do patra, abych navštívila koupelnu a zcivilizovala se u zrcadla. Omyla jsem se ledovou vodou, abych se probrala a bledou tvář vylepšila trochou make-upu. Kolem očí jemné linky, doladit stříbrnými stíny a nakonec jsem mohla i mezi lidi. Vlasy jsem několikrát prokartáčovala, aby se přestaly kroutit na všechny strany a chytily ten správné lesk. Pak jsem ještě vběhla do pokoje, abych se oblékla, popadla batoh s učením a vrátila se zpátky k Martině, která se rozvalovala v obýváku.

    „Tak můžeme.“ Zakyselila jsem se na ni a popadla ji za ruku, aby se zvedla.

    „No vidíš.“ Usmála se. „Už vypadáš mnohem líp.“ Pochválila mě po chvíli, když zredukovala závady na mém obličeji a postrčila mě ke dveřím. „Ani nebudeme mít moc velký zpoždění.“

    Rozběhly jsme se společně po cestě parkem div jsme se nepřerazily, ale po chvíli jsme zvolnily. Proč to taky přehánět? Pokud bez nás vydrželi ve škole už deset minut, zaručeně přežijou dalších pět.

    „A co když potkáme Petra?“ zeptala se Martina zvědavě, když se před námi vynořila školní budova a já jen pokrčila rameny.

    „Nevím, ale nechci s ním vůbec mluvit.“

    „Tak to jsem zvědavá, jak tohle dopadne.“ Povzdechla si a plácla mě po zádech. „Nemysli na něj. Je to idiot. Vymění tě za nějakou blbou Leonu.“

    „Radši mlč.“ Požádala jsem ji, protože o tenhle druh utěšování jsem neměla zájem. Překvapeně zavřela pusu a do budovy jsme už vešly mlčky. Přezuly jsme se v šatně a potichu se vydaly po chodbě k naší třídě.

    „Pane profesore, prosím vám, omluvte..“ začala Martina naučenou omluvu, ale vyučující jen mávl rukou a naznačil nám, ať bez prodlení zapadneme do lavic a nesnažíme se omlouvat.

S radostí jsme poslechly a vrhly se na svá místa. Tak tohle nám prošlo celkem dobře!

    „Čau.“ Pozdravil mě Martin a přisedl si na lavici. „Jak se vede?“

    „Blbě.“ Vydechla jsem a nevěnovala mu další pozornost. „Co tě to zajímá.“

    „Mluvil jsem s Leonou.“ Povytáhl obočí a já ztuhla.

    „No a co?“ vložila se do hovoru Martina a dloubla do mě. „Pojď se mnou na záchod.“

    „Už jdu.“ Vstala jsem nepřítomně a nechala Martina sedět na lavici. Pomalu jsem obešla řadu lavic a chystala se vejít ze třídy, když jsem za sebou ještě zaslechla jeho hlas.

    „Já jsem tě varoval hned na začátku.“

    „Neměj péči.“ Trhla jsem s sebou a zabouchla dveře.

    „Běž sama.“ Mávla jsem na Martinu, která zamířila na toaletu a sama změnila směr k šatnám. Že jsem to ale neměla dělat, mi došlo po chvíli. V úzké chodbě jsem se totiž srazila s Petrem.

    „Ahoj Lucko.“ Pozdravil mě, ale neodpověděla jsem. Prošla jsem kolem něj do naší šatny a posadila se na lavičku. Postavil se mezi dveře a zadíval se na mě.

    „Nic to neznamenalo. Kdysi jsem s Leonou chodil, to jsem ti říkal a včera mě prostě svedla. Přišla si za mnou  půjčit cédéčko na počítač s anglinou a vrhla se na mě.“

   „Nech toho, prosím tě.“ Přerušila jsem ho. „Nezajímá mě, jestli to něco znamenalo nebo ne.“

   „Ale..“ pokusil se znovu, ale skočila jsem mu do řeči.

   „Spal si s ní?“ zeptala jsem se přímo a podívala se mu do očí. „Postačí jednoduché ano.“

   „Jo.“ Odpověděl jednoslabičně a já jsem pokrčila rameny.

   „Tak mě nech bejt, nechci už tě ani vidět.“

   „Jak myslíš. Litovat budeš ty.“ Urazil se a já musela sklonit hlavu, protože mi do očí zase vhrkly slzy. Bez pozdravu se otočil na podpatku a bez jediného dalšího slova odešel.

    Prudce jsem se nadechla, abych zadržela pláč, ale nepodařilo se mi to. Slzy se mi draly do očí a já se začala otřásat vzlyky.

    „Lucko.“ Oslovil mě najednou někdo něžně a já přes závoj slz poznala Matěje.

    „Nech mě, prosím tě.“ Odstrčila jsem ho, protože se mě pokusil obejmout, ale nenechal se a posadil se těsně vedle mě. „Neplač.“

    „Co je ti do toho?“ vyjela jsem na něj zle. „Nic o tom nevíš!“

    „Ale vím.“ Pohladil mě po vlasech. „A hlavně jsem ti chtěl něco říct.“

    „Že mě máš rád?“ ušklíbla jsem se přes slzy. „Myslíš, že máš teď větší šanci, když mě Petr odkopl?“ zeptala jsem se zle.

    „To taky.“ Zaváhal. „Ale co bys měla vědět víc, je to, že se Petr vsadil s Martinem, že tě dostane. Martin mu řekl, že ses o něj zajímala a on se vsadil, že tě sbalí a vyspí se s tebou.“

    „Cože?“ podívala jsem se na něj užasle. Ještě tohle mě scházelo. Teď jsem se cítila dvojnásob ponížená.

    „To ještě není všechno.“ Pokrčil rameny. „Teď tě má dostat Martin.“

Prudce jsem vstala z lavičky a utřela si slzy. Chvíli jsem zůstala stát, několikrát se zhluboka nadechla, abych zadržela další pláč a rozběhla se k naší třídě. Před dveřmi jsem lehce a přibrzdila, znovu se nadechla a vešla do místnosti s kamennou tváří. Pomalu jsem došla až k Martinově lavici, zabouchla mu knížku, do které zíral a chvilku vyčkávala.

    „Jdeš za mnou kočko?“ usmál se samolibě. „Uvidíš, že budu lepší..“ Nenechala jsem ho ani domluvit a rozpřáhla se.

    „Ty si úplně stejnej hajzl.“ Oznámila jsem mu pevným hlasem, hned po tom, co moje ruka dopadla na jeho tvář a obtiskla se tam se všemi pěti prsty. Pak jsem se otočila, došla k naší lavice a popadla batoh.

    „Jdu domů, řekni profesorce, že mi bylo zle a šla jsem si lehnout.“ Oznámila jsem Martině a za naprostého ticha vyšla ven ze třídy. Ode dneška mi můžou být všichni kluci ukradení!